Načítání obsahu, prosím počkejte

Beskydský bundáš: Národní plemeno, které chovatelé neprávem zavrhli

Beskydský bundáš: Národní plemeno, které chovatelé neprávem zavrhli Beskydský bundáš byl velmi podobný slovenskému čuvačovi, což se mu stalo osudným. Odborná porota na výstavách ho odmítla uznat za samostatní plemeno | zdroj: Profimedia.cz

Beskydský bundáš je považován za jedno z českých, potažmo československých národních plemen. Mezi ostatními podobně označovanými psy má ale jedno smutné unikum: je totiž plemenem vymřelým. Pozoruhodnější je o to víc, že k jeho vymizení podle všeho došlo relativně nedávno.

Beskydský bundáš byl znám také jako slezský či beskydský ovčák a už toto jeho jméno dává tušit, o jaký typ zvířete šlo. Byl psem pasteveckým, tedy ovčáckého typu. V podstatě jedno z mála kynologických sledování psa lze připsat profesoru Hrůzovi, který se proslavil především záchranou plemene slovenského čuvače.

Od něj se dozvídáme, že bundáš byl středního vzrůstu, podobný slovenskému čuvači, s kohoutkovou výškou do 45-55 cm. Typické pro něj byly vztyčené uši a výhradně bílá, silná srst. Jeho charakteristické bohaté osrstění mu dalo i jméno, neboť slovo bunda, které dobře známé, je výpůjčkou z maďarštiny, kde značí "kožich".

Teplá srst napovídá, že podobně jako jeho ostatní ovčáčtí bratranci dobře zvládal horské podmínky. Údajně prý byl výborným pastevcem, ale velmi špatným hlídačem. Tuto vlastnost se prý majitelé snažili v 60. letech napravit křížením s německým ovčákem. Vzhledem k vymizení plemene ale nemáme dost zpráv o výsledku.

Šlo o typického průvodce bačů, především mezi slezskými Goraly a huňatý bílý pes patřil ke scenérii Beskyd stejně, jako stáda ovcí. Přitom není jasné, kdy se plemeno etablovalo jako samostatné - tedy neznáme jeho počátek, jen konec. A i ten je ne zcela jasný. V 80. Letech vyšel novinový článek, který obhajuje bundáše jako samostatné plemeno. Vysvětluje, že podle profesora Hrůzy i svědectví měli původně bundáši stojaté uši, při snaze je prezentovat na výstavách ale byli předváděni jen psi s ušima položenýma. Není jasné, kdy přesně k tomuto došlo, ale tehdy prý byl bundáš odmítnut jako ne samostatné plemeno, ale "degenerát slovenského čuvače".

Naposledy v 70. letech

Přitom z průzkumu a vzácných fotografií je jasné, že nepochybně o samostatné, tradiční plemeno šlo. Podle některých svědectví byl ještě v 50. letech v Beskydech hojný a v 70. letech se stále na některých stále vzácnějších salaších vyskytoval.

Časopis Pes přítel člověka o něm v roce 1984 píše jako nepochybně stále existujícím, ale kriticky ohroženém. Tehdy už ale asi šlo o nemístný optimismus a tak se dnes běžně uvádí, že podle všeho beskydský bundáš definitivně zmizel v 70. letech. Osudovým se mu stalo vymizení tradičního pastevectví spolu se soustředěním se odborníků na jiná plemena. Když právě v raných 70. letech proběhla snaha o regeneraci plemene, která se zdařila například u slovenských čuvačů, nebyla již úspěšná.

Tak se víceméně za nezájmu rozplynulo plemeno, které bylo sice označováno za národní a jež bylo důležitou součástí goralské kultury, náležitá odborná pozornost mu ale nebyla včas věnována. Občas se objeví nějaká snahy, zda by se přeci jen mezi pasteveckými psy širších Beskyd, od Moravy po Ukrajinu, nemohl najít genofond, který by bundáše vzkřísil. Bohužel se ale asi budeme muset smířit s tím, že nám toto krásné psí plemeno uteklo mezi prsty doslova minutu po dvanácté.

Zdroje:  vlastní

Nejnovější články