Načítání obsahu, prosím počkejte

Pes, kterého si dnes nekoupíte. Chovali ho totiž na maso!

Pes, kterého si dnes nekoupíte. Chovali ho totiž na maso!

Tahitský pes je plemenem psa pozoruhodným z několika důvodů. Předně: vyhynul, a to nejspíše někdy na počátku 19. století. 

Také šlo o plemeno exotické, velmi vzdálené psům evropským. Navíc mělo poněkud – našim úhlem pohledu – zvláštní kulturní roli, kdy byl na jednu stranu domorodci velmi ctěn, na druhou stranu ale i konzumován.

Tahitský pes byl v domorodém jazyce nazýván Ūrī Mā’ohi. Kromě Tahiti – jak naznačuje jeho jméno – se rozšířil také na Společenských ostrovech, což je součást dnešní Francouzské Polynésie. Předky plemene patrně šířili starověcí Tahiťané při své kolonizaci Polynésie.

Uvádí se, že tahitský pes musel být blízce příbuzný havajského plemene poi či novozélandského kuri – bohužel, i ti všichni jsou dnes vyhynulí. O rozsahu geografického šíření těchto polynéských psů ale uvedené lokality vypovídají dobře.

Zajímavé je, že tato podobná plemena psů zanechala v polynéské kultuře silnou stopu. Evropští obchodníci v 17. století uvádějí, že když pronikali do západní Polynésie, měli ty psi jako zboží s sebou. V regionu ale, na rozdíl od Polynésie východní, byli psi již po dlouhou dobu vyhynulí. Přesto však prý domorodci okamžitě tahitské psy poznali, neboť si o nich vyprávěli příběhy.

Tak trochu kamarád i jídlo

Role těchto psů v tahitské společnosti byla poněkud jiná, než bychom evropským úhlem pohledu čekali. Byli totiž cíleně chováni na maso a obvykle přitom drženi v uzavřených "chlívcích". Tahiťané kromě ryb znali v podstatě jen dva zdroje masa: vepře a psy a z hlediska chovu se k nim chovali velmi podobně.

Zmatečná jsou tedy vyobrazení od evropských mořeplavců, která vzácně ukazují pravděpodobné tahitské psy, jak se se svými pány poklidně plaví v loďkách. Je možné, že ne všichni psi byli určeni ke konzumaci a někteří zůstávali společníky, jak jsme zvyklí? Jde o jiné psy? Měli psi volnost a přitom byli odsouzeni ke konzumaci? Těžko říci.

Zároveň ale nešlo o tvory běžné a užitkové. V tahitské kultuře měli velmi důležitou roli. Vyprávěly se o nich mytologické příběhy. Z jejich srsti se na některých ostrovech vyráběly pro kultovní život mimořádně důležité ozdoby hrudníku (dochované exempláře mimochodem poskytují genetický materiál psů).

Mytologické zvíře

Z jejich zubů a kostí se vyráběly nástroje, o kterých se věřilo, že jsou prodchnuty zvláštní silou či kvalitou. A především, jejich maso bylo považováno za mimořádnou delikatesu, která náleží jen náčelníkům a vzácným hostům. Slavný námořník James Cook byl mezi domorodci při své první plavbě tak ctěn, že si podle vlastních slov vypěstoval mimořádnou oblibu v mase tahitských psů, kterým byl často hoštěn.

Tahitští psi byli popisováni jako malí psíci s kulatou hlavou podobní teriérovi či dlouhonohému jezevčíku. Srst měli obvykle hnědou. Víme, že vzhledem k nedostatku masa na ostrovech byla jejich strava z velké části vegtetariánská, doplňovaná jen rybami, což se velmi podepisovalo na jejich malém vzrůstu. Například geneticky blízce příbuzný pes kuri, možná přímý potomek tahitského psa, žil na Novém Zélandě s vhodnější stravou a tak byl mnohem větší.

Evropané nám zachovali o psech nejúplnější zprávy a vyobrazení, zároveň byli asi příčinou jejich zániku, když se plemeno "rozředilo" mezi importovanými psy. Kdybychom si měli odpustit emotivní či europocentrické hodnocení, založené na tom, že u nás psy prostě obvykle nejíme, tak máme co dělat se zajímavým fenoménem. Psi jako ta významná část kultury, jež se jejich vymřením zcela ztratila.

Zdroje:  Vlastní