A když řekneme "stvořen", nejsme daleko od pravdy - jde o plemeno, kterému je věnována značná chovatelská pozornost.

Zmínky o bílých pasteveckých psech se z prostředí dnešního Slovenska objevují i ve starších dobách. O historii plemene před 20. stoletím ale není úplně jasno. Obrovský díl práce věnoval slovenskému čuvači profesor zootechniky Antonín Hrůza, de facto zakladatel moderního chovu tohoto psa.

Ve své knize v roce 1947 uvádí domněnku, že by mohlo jít o potomka karpatských vlků. Dnes víme, že pes má k vlkovi dále, než se na první pohled zdá, ovšem to, že slovenský čuvač patří do rodiny velkých pasteveckých psů, jako například komondor, je zjevné.

Kuriozitou je, že sám profesor Hrůza popisuje, kterak se o slovenské čuvače příliš nezajímal. Přečetl si ale prý na konci 20. let článek Karla Čapka, který uvedl, že z hor mizí tatranský [sic!] čuvač, ještě nedávno velmi početný, a že hrozí, že přijdeme o jedno z mála československých národních plemen.

zdroj: Profimedia Na základě tohoto textu se začal profesor Hrůza o čuvače zajímat odborně, sledoval jejich pokrevní linie a sestavil jejich plemenný standard. Dnes se tito psi rozdělují do čtyř základních rodových linií, z nichž nejstarší má svůj počátek právě u profesora Hrůzy v roce 1929.

Smutným faktem je, že mezinárodního uznání FCI se slovenský čuvač dočkal až v roce 1965, 15 let po Hrůzově smrti. Nicméně nebýt něj, plemeno by možná z nezájmu zaniklo nebo by ztratilo na své jedinečnosti.

Díky zásluhám profesora Hrůzy naopak začalo být o čuvače chovatelsky pečováno jako o skutečný československý poklad. Při rozdělení federace pak bylo dohodnuto, že napříště bude považován – vzhledem ke svému původu – za národní plemeno slovenské.

Hrdý pastevec

Slovenský čuvač je velký pes, může vážit až 44 kg a měřit až 70 cm v kohoutku. Typický je pro něj pevný, hrdý postoj s vypnutou hrudí a celkově silnou konstitucí těla. Čistokrevný čuvač by měl mít bílou srst, která je mimořádně hustá a dlouhá a vytváří mu hřívu.

Čuvač je pasteveckým psem par excellence. Jeho síla mu dává vytrvalost, srst odolnost v drsných podmínkách a vlastní je mu povaha hlídače a neúprosného bojovníka s šelmami.

Jak je typické i pro jiná pastýřská plemena, vyznačuje se zvláštním klidem a vyrovnaností, která může ale prudce přejít do pohotovosti a obrany. Jsou na jednu stranu věrní svému pánovi, přátelští k rodině a k dětem, mají ale samostatnou povahu a vystačí si sami.

Co ovšem potřebují nutně je prostor – čuvač zkrátka není bytový psík a i malým dvorem ho nepotěšíte. Pokud dostatečný pozemek není k dispozici, připravte se s ním na dlouhé procházky.

Slovenský čuvač je zkrátka tatranským horalem každým coulem. Vzhledem k jeho hrdé a statečné povaze se ani není čemu divit, že si jej jako národního plemene začala považovat už první republika. A že není těžké se do něj zamilovat – jako se to stalo profesoru Hrůzovi.