Shiba-inu je nejmenší z japonských špiců - ostatně v jednom z japonských dialektů jeho název znamená doslova "malý pes".

Byl vyšlechtěn z horských psů, na severu země využívaných k lovu malé zvěře. V Japonsku je ostatně Shiba-inu loveckým psem i dnes, ačkoliv v Evropě plní "jen" funkci společníka svých pánů a paní.

Poté, co se v 19. století začalo Japonsko otevírat světu, do země doputovala evropská plemena, s nimiž byli shiba-inu kříženi. Což dopadlo tak, že v první třetině 20. století zůstalo v zemi jen velice málo čistokrevných psů shiba-inu a japonské intelektuální kruhy se začaly angažovat v jejich záchraně.

V roce 1934 byl přijat standard plemene, o dva roky později se pak shiba-inu staly v podstatě jednou z japonských kulturních památek. Velkou ránu jim sice zasadila druhá světová válka a také následná epidemie psinky, i z těchto patálií se však "vylízaly".

V roce 1954 se první shiba-inu dostal do Spojených států. Premiérový zaznamenaný vrh štěňat se však v Americe narodil až na sklonku 70. let. Americký klub chovatelů pak toto plemeno uznal teprve v roce 1992. Co se Evropy týče, tak na starém kontinentu se shiba-inu poprvé prezentovali na sklonku 60. let v Dánsku, o několik let dříve však bylo toto plemeno uznáno Mezinárodní kynologickou federací. Do Československa se první štěně shiba-inu dostalo v roce 1989.

Výzva pro chovatele

Povaha shiba-inu je značně svérázná. Je to radostný, chytrý, aktivní pes, který však do vínku dostal velkou míru nezávislosti i temperamentu, a vyžaduje tak zkušeného a trpělivého chovatele. Shiba-inu má totiž svoji hlavu, jeho výchova musí začít brzy - a probíhat po dobrém. Křivdu, nátlak a násilí si zástupci citlivého plemene pamatují dlouho.

Shiba-inu také nikdy neztratili lovecký pud, tudíž venčení na volno se může snadno zvrtnout v útěk. A pokud chovatel podcení včasnou socializaci, mají tendenci vystupovat proti dalším psům dominantně až agresivně. Při správné výchově je to však kvalitní parťák, který snese i, byť spíše odrostlejší, děti a skvěle zapadne do rodiny.

Tito psi jsou také velmi čistotní, někdy se skrze svou péči o zevnějšek přirovnávají ke kočkám. Jejich hustá srst s podsadou je samočisticí a jednoduchá na údržbu, postrádá dokonce výraznější pach. A ačkoliv dovede vyluzovat pestrou škálu zvuků, není uštěkaný. Shiba-inu se tudíž hodí do domu se zahradou i do bytu. Pohyb sice vyžaduje, ale stačí mu pravidelné procházky. A pozor, i díky své ostražitosti vůči cizím lidem patří k velice dobrým hlídačům!

Shiba-inu se těší slušnému zdraví, dožívají se zpravidla 12 až 15 let. Nejstarší zástupce tohoto plemene, Pusuke, dokonce v roce 2011 zemřel v úctyhodných 26 letech! Až do svých posledních dní byl prý aktivní a fit, až náhle ztratil chuť k jídlu, začal mít problémy s dýcháním a o několik hodin později uhynul...