Načítání obsahu, prosím počkejte

Sališský pes: Roztomilý huňáč, ze kterého indiáni pletli svetry

Sališský pes: Roztomilý huňáč, ze kterého indiáni pletli svetry

Co dělat, když potřebujete vlnu, ale nemáte nikde k mání ovce? Vyšlechtíte si psa se srstí huňatou tak, že ovce dokonce v lecčems předčí. Jak však takový vlněný psík vypadá, víme už jen z obrazů. Sališský pes je dalším z plemen, která zmizela v dějinách. 

Jedním z mnoha vyhynulých psích plemen byl i zvláštní pes severoamerických domorodců kmene Pobřežních Sališů. Ti obývají západní pobřeží Severní Ameriky na pomezí dnešních USA a Kanady. Jejich psi byli jedním z původních plemen ještě před příchodem evropských osadníků, sahají svým původem tedy k psům pravěkých lovců a sběračů, kteří kolonizovali Ameriku z Asie.

Pes se anglicky celým názvem nazývá Salish Wool Dog – tedy doslova sališský vlněný pes a to samo o sobě dává tušit, že asi nešlo o zcela běžné plemeno. Někdy se užívá označení i jen "vlněný pes". Ještě dodejme, že se někdy objevuje synonymické jméno Comox Dog – komožský pes, podle údolí Comox v dnešní Kanadě. Podle dochovaných vyobrazení šlo o drobnější, bílé psíky vyznačující se značnou huňatostí.

Severoameričtí domorodí psi obvykle nebyli rozmnožování nějakých "chovatelským" způsobem a obecně je těžké vůbec hovořit o nějakých jasně definovatelných plemenech. Sališský pes je v tomto výjimkou, dokonce se uvádí, že jde o jediného psa cíleně šlechtěného domorodci.

Opečovávaní psíci s vlněnou srstí

Stejně jako se dnes u čistokrevných plemen sleduje nějaký standard vzhledu a hlídá se pokrevní linie, tak i sališové velmi dbali o to, aby chov vlněných psů byl čistokrevný. Rozlišovali tak "vesnické psy", kteří připomínali spíše kojoty a kteří měli značnou volnost, a "vlněné psy", kteří byli drženi v oddělených chovech. Obvykle šlo o skupiny 12 až 20 zvířat, která byla opečovávaná tak, aby nedošli úhoně. Aby si nemuseli sami shánět potravu nebezpečným lovem, byli cíleně krmeni lososy.

Proč ta péče pro psa, který byl oproti "vesnickým" psům malého vzrůstu a nemohl pomáhat ani při lovu, ani jako hlídač? Charakteristickou vlastností pečlivě vybíraných štěňat – která nakonec de facto geneticky vytvořila plemenný čistokrevného psa – totiž byla dlouhá, hustá srst. Sališové našli způsob, jak tuto srst stříhat a spřádat.

Už asi tušíte, kde se vzalo jméno "vlněný pes". Ano, kmeny Pobřežních Sališů neměly k dispozici žádné ovce nebo kozy, které by mohly sloužit jako zdroj vlny. V jejich blízkosti se sice nacházely populace horských koz, od kterých se někdy vlnu dařilo obtížným sběrem získat, nárokům Sališů by to ale nestačilo.

Přehoz v ceně otroka

Psi byli pravidelně stříhání v květnu a obecně se zacházení s jejich srstí velmi podobalo hospodářství s ovcemi. Objevitel George Vancouver uváděl, že srst psů byla tak hustá a pevná, že i když vzal za roh zatím nespředeného rouna, držela těžká hmota pohromadě a nerozpadla se.

Z psí vlny se vyráběly především ceremoniální deky, což byl nesmírně ceněný artikl pro obchody a rituální výměnu darů (potlatch). Cena takového psího přehozu se prý vyrovnala ceně dobrého otroka. Některé z těchto mimořádně kvalitních dek se dochovaly do současnosti, známý je exemplář ze sbírek Národního přírodního muzea Smithsonova institutu. Díky jeho studiu se ví, že psí vlna se někdy míchala s vlnou kozí, případně s peřím a rostlinnými vlákny.

Kdy přesně sališský pes vyhynul není jasné. Ještě v druhé polovině 19. století se objevuje na obraze předoucí indiánky. Osudným se mu patrně stal rozpad tradičních kmenových struktur, spolu s šířením ovčí vlny na jedné straně a evropských psích plemen na straně druhé. A tak dnes jedinou památkou na tohoto indiánského psíka zůstávají vedle několika málo vyobrazení především dochované vlněné přehozy.

Zdroje:  vlastní