Robustní psí společník nekonvenční básnířky

4. 11. 2019 – 12:23

Emily Dickinsonová byla talentovaná básnířka, která předběhla svou dobu | zdroj: Profimedia

Emily Dickinsonová patří ke slavným a uznávaným básnířkám, v době jejího života však její díla nevyhovovala tehdejším konvencím. Svérázná byla i v jiných ohledech - postupně se například izolovala od okolí, později nosila jen bílé šaty. Kromě jejího díla a osobnosti do historie vstoupil i její pes, novofunlanďan, kterého velice milovala.

Emily Dickinsonová se narodila roku 1830 v americkém Amherstu, kde také strávila celý svůj život. V mládí se jí dostalo slušného vzdělání. Milovala knihy, zajímala se o botaniku a zamilovala si i poezii, kterou nakonec začala sama psát. Její verše se však nehodily do doby, v níž žila. Za jejího života bylo vydáno jen sedm básní, navíc značně upravených.

Emily studovala zhruba do svých 18 let, pak však studia přerušila a vrátila se do rodinného domu, s nímž spjala celý svůj život. Starala se o domácnost, velice ráda prý pekla a v té době se také ještě účastnila společenského života ve městě.

ČTĚTE TAKÉ: Zvířecí společníci krásné císařovny

Na podzim 1849 také od svého otce dostala štěně novofunlanďana, snad aby ji doprovázel při jejích dlouhých procházkách v přírodě a lesích. Pojmenovala ho Carlo a svého čtyřnohého společníka zbožňovala. Dochovala se svědectví o tom, jak drobná Dickinsonová kráčela se svým mohutným psem a také o něm psala svým přátelům a známým.

Jméno Carlo pak vybrala možná proto, že se tak jmenoval pes z jedné z jejích oblíbených knih - Jany Eyrové od Charlotte Brönteové.

V dopise svému příteli Thomasi Wentworthovi Higginsonovi později napsala: "Ptáte se po mých společnících. Jsou to hory, vážený pane, západ slunce a pes velký jako já, kterého mi koupil otec." I z těchto slov je patrné jak moc pro ni Carlo znamenal.

Carlo zemřel v lednu 1866 a jeho odchod Dickinsonovou zasáhl. Dalšího psa už si nikdy nepořídila a tomu zesnulému věnovala i psanou vzpomínku.

V druhé polovině 60. let se také začalo měnit i její chování. Stále více se stranila lidí a dům opouštěla jen, když to bylo nezbytně nutné. Pokud tak činila, nosila výhradně bílé šaty. Stále však pokračovala v korespondenci se svými přáteli a známými, během svého života jim zasílala i květiny, které milovala.

Zemřela 15. května 1885. Zůstalo po ní zhruba 1800 básní a jako přední americká básnířka se proslavila až dlouho po své smrti - ve 20. století. Za svého života byla patrně známější jako zahradnice, neboť dlouhá léta pečovala o krásnou, rodinnou zahradu, než jako výjimečná básnířka.

Zahrada nezůstala, její básně ano.