Načítání obsahu, prosím počkejte

Domestikace koček se zrcadlí v genech

Domestikace koček se zrcadlí v genech zdroj: LeandroDeCarvalho@Pixabay.com

Jak a proč byly člověkem ochočeny kočky je složitá otázka, která nemá jednoduchou odpověď. Pro nás je nesmírně zajímavá i proto, že vedle psů jsou kočky asi nejtypičtějším příkladem domestikace původně divokého tvora. Moderní genetické studie přinášejí nové úhly pohledu a naznačují, že proměna z šelmy v mazlíčka je ještě komplexnější, než se na první pohled zdá.

Odhaduje se, že kočky kráčí dějinami s lidmi už asi 9 000 let, jiné údaje hovoří pouze o 5 000 letech. To je ve srovnání s minimálně 30 000 let trvající psí domestikací relativně krátký čas, přesto ale zahrnuje mnoho set kočičích generací. Zjednodušené schéma říká, že kočky si člověk ochočil jako pomoc proti hlodavcům a že kočky samy lidská obydlí vyhledávaly kvůli snadno přístupné kořisti. To je do jisté míry pravda, ostatně počátek našeho partnerství odpovídá době, kdy se šířilo zemědělství.

Domestikace neproměňuje jen životní styl zvířat, ale je jaksi spirálovitě provázaná i se samotnou genetikou. Ochočení tvorové se mění a postupně se začínají odlišovat od svých divokých příbuzných, a zároveň čím víc jsou jiní, tím snáze se ochočují. Při mapování DNA se tak vědcům může podařit sledovat i historii změn toho kterého druhu.

S touto premisou se některé badatelské týmy od roku 2007 věnovaly sekvencování DNA koček domácích. Srovnávaly přitom genetický plán těchto mazlíčků jak s jinými domestikovanými zvířaty (krávy, psy, ovce), tak s divokými kočkovitými šelmami. Ukázalo se při tom, že jít tímto směrem výzkumu byl dobrý nápad.

Kočičí "kniha života"

Zjistilo se například, že přímo v genech je zapsáno, že domácí kočky jsou méně plaché a opatrné, než jejich divocí bratranci. To odpovídá tomu, že ty z šelem, které se nebály přibližovat k lidským obydlím, a například přijímat přímo od lidí pamlsky, se staly pramatkami domestikovaných koček. Tato genetická vlastnost, tj. potlačené instinkty velicí prchat před lidmi, se pak už jen dále předávala a rozvíjela.

S tím nepřímo souvisí i to, že domácí kočky mají oproti divokým posunuté DNA určující jejich potravinové potřeby – jinými slovy, je-li nutnost, nejsou kočky absolutně závislé na konzumaci čistého masa, tak jako divoké šelmy. Dokáží trávit i širší škálu potravy, byť pochopitelně pořád jde o masožravce.

Autoři studie to trochu s nadsázkou pojmenovali tak, že kočky se nechaly ochočit na pamlsky. Nejen, že se nebály přiblížit k lidem, ale navíc si od nich dokázaly vzít nabízené dobroty, ať už to bylo tepelně zpracované maso, mléko nebo něco dalšího, pro šelmy netypického. Nepřekvapí nás, že tyto genetické změny jsou velmi obdobné i u psů.

Kromě změn, při kterých se z DNA ztrácí „divoké“ vlastnosti, je ale u koček domácích dobře vidět, že jejich kýžené schopnosti šelem se dále prohlubovaly. Člověk skutečně nedomestikoval kočku jako mazlíčka, byť ji jistě vnímal i jako společníka. Geny nočního vidění, ostrého sluchu a silných reflexů kočkám žádným způsobem nedegenerovaly.

Ochočení jako dlouhý proces

Oproti velkým kočkovitým šelmám jsou dokonce v něčem výraznější, neboť kočky se specializují na drobnou, nenápadnou kořist – myš zkrátka není gazela. Zajímavé je, že kočky domácí, stejné jako divoké šelmy, mají stále silně geneticky vepsanou schopnost číst ve feromonech. To je typická vlastnost solitérních šelem, pomocí které se orientují v teritoriích a komunikují s jinými jedinci druhu.

Pomáhá jim ale i v lidské společnosti při setkávání s jinými kočkami. Podobně psi mají v genech stále pevně zapsaný svůj dokonalý čich, protože kromě lovu je pro ně neocenitelným nástrojem při orientaci v lidské společnosti a v lidském světě.

To, že čtení genetické „knihy života“ není u konce, ukazuje skutečnost, že zůstávají celé velké genetické sekvence, jejichž účel není jasný. Jde přitom o úseky DNA, které při srovnání s divokými šelmami chybí. Nějak tedy musí s domestikací souviset, jejich rozkódování je ale otázka pro další badatele.

Každopádně se ukazuje, že proces ochočení je vlastně mnohem dramatičtějším počinem, než by se mohlo zdát. Lidé svým zásahem do přirozeného výběru nedošli k tomu, že by prostě jen chovali doma divokou šelmu. Naopak, dokázali si na přírodním základě vytvořit nového tvora – společníka, pomocníka a mazlíčka – a mimoděk vepsat jeho požadované vlastnosti do samotné DNA.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články