Plemeno vznikalo v průběhu 19. století v Austrálii, přičemž jeho předky byly patrně kolie dovezené z Anglie. S přesnějším určením je to složitější, protože v oné době bylo zvykem jako kolie označovat poměrně pestrou škálu ovčáckých psů a spíše než o označení plemene šlo tehdy o obecný název.

Ví se každopádně, že první vlna pastýřských psů, pravděpodobně předků kelpií, dorazila už na počátku 19. století. Ti byli patrně cíleně kříženi s jinými, už zapracovanými psy, u kterých se vědělo, že mají vlohy k hlídání stád bez větší lidské kontroly – přesně to totiž rozlehlé pastviny Austrálie potřebovaly.

Až donedávna se tradovalo, že mezi předky kelpií jsou i divocí psi dingo. Tuto tradici podporovali i sami farmáři a chovatelé, snad pro zvýšení originality psů, snad aby kelpie působily jako skutečně národní, australské plemeno. Genetické testy na začátku 21. století ale nenašly ani stopu DNA dingů, jde tedy podle všeho o pouhý mýtus.

První pes zvaný kelpie se narodil v roce 1872 v městečku Casterton. Pes nesl typické znaky, které ho odlišovaly od zbytku vrhu, a jeho majitel George Robertson tušil, že by mohlo jít o počátek nového, dále cíleně šlechtěného, pasteveckého psa. Jelikož byl skotského původu, pojmenoval tehdy zvíře kelpie, což je jméno vodních bytostí z keltské mytologie, jejichž tradice je živá i ve Skotsku.

Dcera prvního kelpie (někdy je v češtině problém se skloňováním, mytologické kelpie jsou ženského rodu) zopakovala otcovy rysy a vlastnosti, Robertston tehdy uzavřel partnerství se svým kolegou a spolu založili chov psů, na základě čehož vznikl v roce 1902 první standard plemene. Kelpie pak v letech 1900–1920 naprosto dominovaly všem soutěžím ovčáků v Austrálii a jejich popularita rostla.

Pastevec i mazlíček

Postupně se přidali další chovatelé, vznikli psí kluby zaměřené na kelpie a plemeno se v podstatě po celé 20. století utěšeně rozvíjí. Kelpie se tak rozšířily i v Argentině, Kanadě, Itálii, Švédsku, Velké Británii či USA a nadále se šíří Evropou. Jak jsme řekli, i v ČR se několik chovatelských klubů kelpiím věnuje. Plemeno navíc v posledních několika desetiletích našlo nové uplatnění – ukázalo se totiž, že se dají dobře cvičit jako stopařský a hledačský pes. Například ve Švédsku se tak rozšířili jako policejní a záchranářští psi.

Jsou to středně velcí psi, s dobře osvaleným, ale ne mohutným nebo těžkým tělem, při práci se vyznačují velmi volným a nenásilným pohybem. Samci měří do 50 cm, feny jsou jen o málo menší. Kelpie mají dvojitou srst s podsadou a krycí vrstvou, která dobře izoluje a na krku vytváří silný límec. Barva může být jak jednotná (hnědá, šedomodrá, čokoládová, načervenalá atd.), tak nést světlé znaky. Souměrné hlavě dominují vztyčené uši, tvář má inteligentní výraz. Ocas je v klidu svěšený v mírném oblouku.

Mnoho kelpií se stále využívá na práci jako pastevečtí psi, zároveň roste jejich obliba coby společníků a mazlíčků. Kvůli svému zaměření jsou to velmi aktivní, houževnatí tvorové, kteří potřebují dostatek pohybu a vypadají, jako že se ani neumí unavit.

Typická je pro ně velká oddanost rodině, dobrosrdečnost vůči vlastním a neagresivní odměřenost k cizím. Dobře se snáší s jinými psy, výborně se hodí k dětem, jsou-li v domácím prostředí chované od štěněte, naučí se i respektovat jiná domácí zvířata včetně koček. Kelpie jsou zkrátka psi, kteří vzešli z teplých pastvin Austrálie, jméno si vzali z mýtů mlžného Skotska – a nakonec se spokojeně usadili v domácnostech napříč velkou částí světa.