Potřeba nového plemene strážních psů se začala v prostředí sovětských silových útvarů skloňovat už po druhé světové válce. Nejen rostoucí potřeby armády, ale i zvyšující se kriminalita, přinášely stále větší nároky na psí hlídače. Proto už v roce 1946 začal velkoryse pojatý projekt pod patronací Ústřední školy vojenské kynologie při ministerstvu obrany SSSR. Jeho cílem bylo získat nového, odolného psa, vhodného k ostraze nejen vojenských a jiných objektů, ale i k plnění dalších úkolů. Základní požadavek byl určen podnebím: pes měl hlavně dobře snášet extrémní mrazy typické ruské zimy.

Chovných linií bylo několik, nakonec se po relativně dlouhé době jako nejvhodnější ukázali být psi vzniklí křížením kavkazského ovčáka a bernardýna. Ti splňovali jak nároky fyzické, tak mentální – a tím se zrodil moskevský strážní pes. Armáda jej dlouhá léta využívala právě jako psa strážního a hlídacího, známé je i jeho výjimečné nasazení při záchranných pracích. Oficiálně bylo plemeno registrováno pozdě – až v roce 1985, kdy bylo v Sovětském svazu oficiálně registrováno a kdy byla stanovena pravidla jeho chovu. Jak dlouho byli psi v armádě využíváni předtím je těžké určit, protože před registrací oficiálně plemeno neexistovalo.

 Později byl standard plemene lehce upravován, až v roce 1992 jej podepsali a uznali chovatelé z Ruské federace chovatelů psů, hlavní ruská asociace psů jej uznala v roce 1997. Mezinárodní FCI jej doposud plně neuznala, byť v omezené míře umožňuje jeho vystupování na mezinárodních přehlídkách. I po registraci si psi jen pomalu hledali cestu „do civilu“, obvykle skrze vysloužilé psovody. Touto cestou postupně vznikly chovatelské základny i v Polsku, Maďarsku či v Československu.

U nás jsou za základ chovu považovány dva vrhy fenky majora sovětské armády v ČSSR. Ty byly později doplněny jedinci ze SSSR i z Polska. U nás tak dnes existuje asi 10 chovatelských stanic, například v Maďarsku je ale až 500 registrovaných psů. Nejvíce chovatelů se samozřejmě najde v Rusku, zajímavé ale je, že sama ruská armáda už dnes psy nijak nevyužívá.

Je to veliký, mohutný pes se silnou kostrou i muskulaturou. Psi váží od 55 kg výše a měří nejméně 68 cm, přičemž typická výška je kolem 78 cm (feny jsou o něco menší). Horní hranice určená není. Obecně vzezřením rozhodně nezapřou bernardýna a jde o jedny z nejmohutnějších psů vůbec. Má mohutnou hlavu s širokou mordou a silnými zuby; uši má velké a svěšené. Má hrubou, delší srst, která těsně přiléhá k tělu a dobře izoluje.

Na krku se mu někdy tvoří hříva, stejně jako "kalhoty" delší srsti na nohou a břichu. Zbarvení je také převzaté od bernardýna – obvyklé bílé s rezavými skvrnami. V obličeji by se měla utvářet kresba tmavých až černých „brýlí“ a obecně by hlava dle standardu měla být tmavší, než zbytek těla.

Ke své rodině je milý a přátelský, zároveň ale přirozeně ostražitý. Je to rozený hlídač a zdá-li se mu něco v nepořádku, umí tvrdě zasáhnout. Přesto nepatří mezi psy, kteří by měli potřebu štěkáním zahánět každého kolemjdoucího.

Velmi dobře se cvičí, ovšem potřebuje cítit pevnou ruku a vidět ve svém pánu vůdce smečky. Je možné jej chovat ve smečce s jinými psy a také má velmi rád děti a jejich hry. Není to tedy nějaký chladný, odtažitý pes nevhodný do rodiny. Jen jeho velikost samozřejmě určuje značné nároky na prostor. Má také rád aktivní pohyb a potřebuje ho, byť může být trochu těžkopádný.

Moskevský strážní pes je plemenem, které trochu klame tělem a hodně jménem. Čekali bychom možná, že to bude nelítostný a ne moc přátelský pes – ve skutečnosti je to ale tvor s dobrým srdcem, věrný své rodině. Asi se nikdy masově nerozšíří, mezinárodní uznání by si ale časem jako plemeno jistě zasloužil.