Načítání obsahu, prosím počkejte

Český 'strakáč': Pes, na kterém poprvé vyzkoušeli transplantaci ledviny

Český 'strakáč': Pes, na kterém poprvé vyzkoušeli transplantaci ledviny Český strakatý pes | zdroj: Profimedia.cz

Český strakatý pes, neboli žoviálně strakáč, patří mezi ta plemena původem z Československa, která se dodnes nedočkala mezinárodního uznání. Třebaže existuje už někdy od 50. let, je stále poměrně vzácné. Přesto stojí za pozornost.

Český strakatý pes byl dříve zván Horákův laboratorní pes. Toto jméno plemena naznačuje dvě věci: u jeho vzniku byl kynolog František Horák a jeho vznik či účel patrně souvisel s vědeckým laboratorním prostředím. Skutečně, motivace k vytváření plemene se nám dnes mohou zdát poněkud necitlivé – sousloví "laboratorní pes" je totiž ze stejné množiny, jako "laboratorní myš". Šlo o to získat psa vhodného k lékařskému a genetickému výzkumu, především pak ke studiu epilepsie.

Šlechtění započalo v roce 1954 ve fyziologickém ústavu Československé akademie věd v Praze. František Horák tehdy zkřížil vlkošedou fenu Rigu (váhá 25 kg) a malého tříbarevného psa Míšu (10 kg). Zajímavé bylo, že oba tito psi byli kříženci a jejich původ byl v podstatě neznámý. Patrně šlo o pokusné psy v majetku ústavu.

Jednou ze snah bylo získat strakaté zabarvení, jelikož se počítalo i se studiem genetické dědičnosti vnějších vlastností. Proto byl do chovu brzy přikřížen i německý krátkosrstý ohař, jenž přinesl hnědé zbarvení srsti. Pro dosažení ideálního psa podle Horáka byly prováděny při chovu i pokusy se zapojením německých ovčáků, bulteriérů či pointrů. Nakonec ale byly tyto linie vyřazeny.

Z laboratoře mezi lidi

V roce 1960 byli psi zaneseni do knihy Československého svazu chovatelů drobného zvířectva právě pod jménem Horákův laboratorní pes. Plemeno ovšem dlouho sloužilo výhradně potřebám ústavu a veřejnosti bylo neznámé. V laboratorním prostředí byla sledována genetická dědičnost zbarvení, ale i poruch jako například chybějících zubů. Dále mechanismy vzniku epileptického záchvatu či studium epilepsie obecně.

Sluší také vyzdvihnout, že příslušník plemene byl prvním tvorem v Československu, na němž byla ověřena možnost transplantace ledvin. I v dnešní populaci zůstávají někdy malé stopy genetických anomálií sledovaných při studiích – např. občasný výskyt epilepsie či chudozubnosti.

V roce 1961 ale byl, v návaznosti na zapsaní plemene, i strakáč představen poprvé veřejnosti, a to na výstavě služebních psů. Od roku 1981 pak bylo možné je chovat i soukromě, nejen v rámci projektů ČSAV. Sám František Horák tehdy navrhl, aby byl pes širší veřejnosti znám jako český strakatý pes.

Program laboratorních psů v ČSAV končil a Horák byl toho názoru, že je na čase, aby se plemeno rozšířilo mezi lidmi. Jeho předpoklad se ale nenaplnil – zájem o psy nebyl veliký a navíc klesal. To spolu s nerozšiřováním chovu ve výzkumném ústavu vedlo takřka k vyhynutí strakáče. Na počátku 90. let prý existovalo jen šest čistokrevných psů. Od roku 1993 pak běžela snaha o záchranu plemene – to je dnes sice relativně stabilizované, ale pořád bojuje s malým zájmem chovatelů.

Přátelský k lidem i jiným psům

Český strakatý pes je středně velký, o kohoutkové výšce do 53 cm. Je to souměrný pes "klasických" tvarů – stavba těla je spíše lehčí, hlava má protažený čumák a svěšené uši. Existuje dlouhosrstá i krátkosrstá varianta, základní požadavek standardu ale jasně určuje barvu. Srst totiž musí být vždy trojbarevná, přičemž existují dva typy: černožlutobílý a hnědožlutobílý. Navíc je určeno, že poměr tmavé a bílé části by měl být vždy 1:1.

Český strakatý pes je přátelský, neprojevuje se agresivně ani snahou o dominantní postavení v rodině. Horák ho totiž šlechtil s tím, aby jako laboratorní pes dobře vycházel jak s lidmi, tak s ostatními psy. Ke svému pánu si vytváří silné pouto a obecně je to pes se silnou potřebou socializace, špatně snáší odloučení. Třebaže původně nebyl šlechtěn jako atlet, miluje pohyb a prý vyniká v kynologických sportech. Díky své klidné a mírné povaze se navíc využívá i v canisterapii. Jinak je to především milý společník a navzdory takřka nulové agresivitě i dobrý hlídač.

Český strakatý pes je zvláštní fenomén – o psech šlechtěných do laboratoří totiž příliš často neslyšíme. Pro nás je unikátní i tím, že je to produkt českého, respektive československého chovného programu. Ano, svým způsobem není v ničem mimořádně výjimečný – povahu má ale skvělou a byla by škoda, kdyby nakonec kvůli nezájmu zmizel.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články