Rakovina je jednou z hlavních příčin úmrtí ve většině zemí světa, a proto věda jejím různým formám věnuje pozornost už dlouho. Tradiční přístup lze zjednodušeně popsat tak, že pokud vědci přišli s potenciální terapií, jako první ji zkoumali na nádorových buňkách pěstovaných v laboratorním prostředí. Dál se obvykle přistoupilo k testování na laboratorních myších, podle výsledků a zhodnocení bezpečí se přistoupilo ke klinickým experimentům na lidských pacientech. 

Tento tradiční – a vlastně už desítky let starý – postup se ale stále častěji setkává s kritikou. Podle některých statistik až 94 % potenciálních terapií fungujících u laboratorních myší se pak nesetkalo s pozitivním výsledkem u lidí. Někteří vědci proto začali volat po hledání nových metod a přístupů, které by dokázaly šetřit nejen miliony dolarů, ale hlavně nenahraditelný čas zbývající pacientům. 

Stejné prostředí, stejná rizika

Příkladem je výzkum vedený na veterinární katedře univerzity v Guelphu v kanadském Ontariu. Funguje zde výzkumné centrum zvířecí rakoviny (Animal Cancer Centre), které ročně ošetří na 5000 zvířecích společníků trpících různými formami rakovinných nádorů. Zásadní rozdíl takto studované rakoviny je v tom, že zatímco u laboratorních myší se nádorové buňky do těla vpravují uměle, u těchto nemocných mazlíčků došlo k rozvoji rakoviny samovolně – jako se to stává u lidí. Velmi důležitý faktor je potom to, že psi a kočky s námi sdílí životní prostor a jsou vystaveni stejným environmentálním a civilizačním rizikům jako my.  

Rozvoj rakoviny těchto mazlíčků tak může mnohem blíže kopírovat vznik rakoviny lidské, než je tomu u laboratorních myší chovaných v řízeném, uzavřeném prostředí. To potvrzují i genetické testy vzorků nádorů, které ukazují značnou genovou diverzitu. U pokusných myší je naopak problém v tom, že u nich taková „pestrost“ nádorů na genetické úrovni není. Jinými slovy: ukazuje se, že psy a kočky představují mnohem lepší model pro studium mechanismu rakoviny, než je tomu u nebohých myšek z laboratoří. 

Translační výzkum

Zmiňované kanadské centrum má asi nejlépe rozvinutou spolupráci s onkologickými klinikami napříč zemí a velmi aktivně se snaží své poznatky přenášet do lékařské praxe. Případně se co nejrychleji dostávat při testování potenciální léčby od zvířecích mazlíčků k lidem. Díky tomu se rychle rozvíjí obor tzv. translačního výzkumu, který může přinést pomoc pacientům mnohem rychleji, než bylo dříve možné. 

Je vlastně chybou, že nad rakovinou v obecném povědomí pořád přemýšlíme jako nad jednou nemocí. Čekáme proto univerzální lék, podobně jako vznikají léky proti virům a bakteriím. Rakovinné bujení je ale spíše proces, zbláznění vlastních buněk, které může mít spoustu příčin a spoustu různých projevů. Přesto vědci zabývající se translačním výzkumem říkají, že se snaží hledat metody léčby co nejuniverzálnější, a tím se blížit onomu mýtickému „léku na rakovinu“. 

Pro milovníky zvířat to všechno má ale jeden nadějeplný rozměr. Takto pojatý výzkum totiž není jednostranným využíváním zvířat. Naopak, je to svým způsobem symbióza a spolupráce. Se svými mazlíčky se často dělíme nejen o dobré věci a chvíle v životě, ale pomáháme si společně nést i ty zlé. Výzkum zvířecí rakoviny přenášený na rakovinu lidskou se nese v úplně stejném duchu. Vědcům se daří pomáhat zvířatům, která onemocněla samovolně, a tato pomoc pak pomáhá i lidem. Boj s rakovinou nekončí, spíše naopak. Už teď jde ale říci, že s podobným přístupem se takový boj stává společným úsilím lidí a jejich zvířecích přátel.