Zbytnělá prostata a jiné s ní spojené komplikace trápí podle klinických studií více než 60 procent psů starších pěti let, u desetiletých a starších psů už její výskyt atakuje 90 procent. Přitom často chovatelé vůbec netuší, že za problémy jejich mazlíčka může právě prostata.

Chovatele často za veterinářem přivedou kapičky, mnohdy s krví či hnisem, po bytě. Ve skutečnosti většinou nejde o moč, ale o prostatickou kapalinu. Klasické problémy, jak je znají postarší pánové, tedy ztížené močení, však psa zpravidla netrápí. Chovatelé by měli spíš věnovat pozornost problémům s kálením.

Zbytnělá prostata, neboli benigní hyperplazie prostaty, tlačí konečník vzhůru, což psovi komplikuje vykonávání potřeby, proto dlouho a usilovně tlačí. Případně má naopak nutkání kálet častěji, ale jeho trus je úzký a dlouhý. Jeho páníčci proto často zamíří do ordinace veterináře s tím, že jejich miláček má problémy s trávením. Jsou tak většinou překvapeni, že problém se nachází někde jinde.

Hyperplazii mnohdy doprovází tvorba cyst, ze kterých se mohou vytvořit abscesy. Ty pak hrozí prasknutím a mohou vést k život ohrožujícímu zánětu podbřišnice.

Kastrace jako prevence

Vzhledem k tomu, že je onemocnění ovlivňuje hormonální aktivita varlat, je při léčbě potřeba snížit tvorbu testosteronu. Nejjednodušším, nejrychlejším a definitivním řešením je kastrace. Po jejím provedení se do tří týdnů prostata zmenší až polovinu. Ostatně kastrace je jediná prevence před benigní hyperplazií prostaty, proto s ní nemají kastrovaní psi problém.

Druhým řešením je hormonální léčby, případně doprovázená i podáváním antibiotik. Léky zamezují absorpci testosteronu v podstatě, čímž dochází k jejímu zmenšení. Léčebný cyklus je bohužel potřeba pravidelně opakovat zhruba každý půlrok.