Předně je potřeba říci, že prevence rvaček v podobě solitérního chovu není dobrý nápad. Často se sice můžeme potkat s lidmi, kteří mají potkana jen jednoho a mají za to, že mazlíčkovi to tak vyhovuje. Zkušenost s tímto druhem ale říká, že - na rozdíl třeba od křečků - osamění špatně snáší. Potkan je zkrátka tvor společenský – a ke společnosti bohužel patří i konflikty.

Rvačky mezi samci jsou nejčastější v době páření, neboť tehdy nejvíce vyvstává potřeba dát najevo dominanci ve skupině. K souboji ale může dojít i za jiných okolností, samci i samičky si tak vyjasňují vzájemné neshody, zápasy o pamlsky a podobně. Občas se stává, že ve rvačku přeroste původně nevinná hra. Bojující potkani používají zuby i drápky, můžeme je vidět jak zamotané do prskajícího a pištícího chumlu, tak třeba stavějící se na zadní a předvádějící cosi jako karate.

Důkladná kontrola po každé bitce

Zranění ze rvaček obvykle nejsou vážná, potkani se nesnaží navzájem zabít, ale spíše si vyjasnit hierarchii. I obyčejné škrábance a kousance je ale lepší ošetřit, neboť i poměrně běžná zranění se mohou stát zdrojem ošklivých komplikací, jako je otrava krve či bakteriální infekce. Pokud vidíme, že dynamika vzájemných vztahů je u našich velkých myší obzvláště divoká, je dobré je častěji kontrolovat. Kontaktní chov se ostatně velmi doporučuje, když už si tedy potkánky bereme do rukou, zaměříme se na kontrolu případných zranění. Kromě viditelných poranění na tváři, zádech, ocasu či kolem genitálií může napovědět i chybějící srst. Pokud jsme nějaké zranění přehlédli a dostavily se komplikace, pak nás může upozornit černající pokožka, hnisání, apatie a ztráta hmotnosti zvířete.

Čerstvé rány by se měly vyčistit pomocí dezinfekce, u vážnějších či starších infikovaných poranění je nejspíše potřeba pomoc zvěrolékaře. V nejlepším případě stačí aplikovat vhodnou antibiotickou mast, která pomůže s abscesem a hnisáním. Horší rány si mohou vyžádat chirurgický zásah. Jen ve velmi extrémních případech dojde k situacím, které ohrožují mazlíčka na životě, pak se jedná buď o dlouho neléčené zranění nebo o opravdu velkou smůlu, například při pádu z horní části klece kvůli rvačce.

Uvedli jsme sice, že potkani jsou společenští tvorové, kteří potřebují kamarády. Je ale pravda, že pokud jsou rvačky obzvláště časté a zuřivé, je asi nejlepším řešením zvážit možnost separace. Někdy stačí oddělení dvou samců jen na dočasnou dobu, dokud se hormony neuklidní. Vzácně ale může nastat situace, kdy se dva jedinci prostě nesnesou. Není to naštěstí časté, mnohem pravděpodobnější je, že uvidíme mazlíčky, kterak o sebe po opadnutí emocí naopak pečují.

Někdy se také doporučuje zkusit nasměrovat pozornost od příliš častých rvaček k jiným aktivitám, klec by proto měla být pestře vybavená. Rvačkám se při chovu potkanů asi úplně nevyhneme, se správným přístupem je ale jen malá šance, že skončí vážněji, než bychom si přáli.