Turnspiti - psi, kteří jako křečci v kolečku poháněli rožně

20. 9. 2020 – 11:29

Pejsek turnspit při práci v kole rožně (1799) | zdroj: Wigstead Henry: Remarks on a Tour to North and South Wales: in the year 1797 (public domain)

Člověk psovi vlkem. Parafráze slavného úsloví se dere na mysl, když někdy slyšíme o tom, jak hrozně se člověk umí ke psům chovat. Jedna věc je týrání zvířat či zanedbávání. Vedle toho ale najdeme v dějinách příklady využití psů, nad kterými zůstává dnešním viděním rozum stát. Řeč je například o turnspitech – psech využívaných jako pohonná jednotka při rožnění.

Jako turnspit se označuje vyhynulé plemeno drobných, krátkonohých psíků, snad příbuzných welsh corgi nebo jezevčíků. Turnspiti byli nejvíce rozšíření v Anglii, kde se také nejvíc využívala jejich práce. V čem spočívala? V otáčení rožňů!

Ano, toto plemeno bylo speciálně vyšlechtěno proto, aby ve velkých kuchyních staré Anglie strávilo život poháněním rožňů na pečení masa. Tak už v 16. století vznikají ve velkých, panských kuchyních zařízení, kdy rožeň – který by bylo jinak nutné dlouhé hodiny otáčet ručně – rozpohybovalo běhání psa turnspita v kole ne nepodobném křeččí hračce.

Turnspit byl natolik specifickým psem, že v době baroka se dokonce kategorizoval jako samostatný druh Canis vertigus – pes vrtivý. Velké kuchyně jich měli celou smečku, aby se mohli v kole střídat. Ke psům se přistupovalo jako ke stroji, například doporučení pro vhodnou regulaci otáčení zahrnovalo sypání horkých uhlíků za turnspita, což ho mělo donutit zrychlit.

Podmíněný reflex

Turnspiti byli cvičeni na povel "kolo", po kterém začali freneticky běhat. Šlo o výcvik skoro na úrovni vtištěného reflexu, jak to ukazuje historka z londýnského kostela. Tady je potřeba říci, že aby bizarností s využitím turnspitů nebylo málo, lidé je při chladných nedělích nosili s sebou do kostela, kde jim pod lavicemi psi zahřívali nohy. Jednou se prý stalo, že kněz při kázání pronesl: "a hle, Ezechiel viděl velké kolo". Psi v kostele zareagovali na pokyn "kolo" a prudce se rozběhli ven z chrámu.

Ještě v 19. století takto pracovaly jen v Londýně tisíce psů a nad jejich blahem lidé moc nepřemýšleli. Jen o královně Viktorii, velké milovnici psů, se ví, že nechávala přestárle turnspity dožít jako své mazlíčky – v palácových kuchyních ale pejsci pořád pracovali.

Podle různých popisů se turnspit zdál současníkům spíše nepohledný, jediná zachovaná vycpanina naznačuje něco podobného. Šlo o krátkonohého psíka s drobnou hlavou. Říkalo se o nich, že jsou hloupí a že stejně nic složitějšího, než běhání v kole nezvládají. Zda ale šlo o historickou křivdu, už dnes nezjistíme.

S rozšířením strojů tradice turnspitů mizí a plemeno velmi rychle vymřelo. Nestalo se oblíbeným mazlíčkem, nehodilo se na výcvik za jiným účelem – a tak zmizelo. Lidé dokázali psům dělat i mnohem horší věci. Dávná existence turnspitů má ale jistý nádech bizarnosti a absurdity.