Načítání obsahu, prosím počkejte

Inugami: Psí přízraky, které se vyplatí hýčkat si v rodině

Inugami: Psí přízraky, které se vyplatí hýčkat si v rodině Inugami vyobrazený v japonské knize o nadpřirozených bytostech (Bakemono no e), kolem roku 1700 (uloženo v Harold B. Lee Library, Brigham Young University) | zdroj: Wikimedia Commons

Legendy a mýty o přízračných psech známe z celého světa. Jestli je ale nějaká země vyhlášená tradiční vírou v mimořádně komplikovaný a navzájem zamotaný svět démonů, duší a přízraků, pak je to Japonsko. Nepřekvapí tedy, že právě v japonském folklóru se zformovala představa o psím přízraku zvaném inugami ("inu" – pes, "gami/kami" – duch či přízrak).

V japonském folklóru nejsou přízračná zvířata ničím zvláštním. Typickým příkladem je kicunecuki, liščí duch, který je stejné povahy jako inugami. O liškách (kitsune) se totiž tradičně věřilo, že mají nadpřirozené schopnosti, že ty mocnější z nich jsou inteligentní, mohou na sebe brát lidskou podobu a ve folklóru hrají tradiční roli "žertéřů", jak ji známe z celého světa – nadpřirozený tvor, který není vyloženě zlý, ale neustále vyvádí zlomyslné vtípky, potutelně škodí a obecně není mezi lidmi vítaný.

Zároveň ale v pověstech a pohádkách zastává i funkci občasných rádců a pomocníků dobrých lidí. Když ovšem taková kitsune přijde o svou hmotnou podobu a zůstane jen její duše, stává se liščím přízrakem. Ten může škodit v domě jako evropský poltergeist, posednout člověka či domácí zvířata, případně ovládnout a začarovat nějaké místo.

Velmi podobně jsou na tom psí duchové inugami. Nerozšířili se sice ve folklóru celého Japonska tak jako kitsune, ale v některých regionech byli stejně dominantní (například na ostrově Šikoku, kde se lišky vůbec nevyskytují). Dodnes patří mezi ty mytologicko-pohádkové tvory, které zná každé malé dítě a projevují se i v několika pověrách či rčeních. I když by se každý moderní, racionálně uvažující Japonec vysmál tomu, že by měl brát inugami vážně, přesto by se určitě našlo pár šintoistických kněží, kteří by i po staletí dokázali vymýtání takového přízraku provést, kdyby bylo nějaké podezření. Čistě pro jistotu.

Původně duše psa

Víra v inugami je patrně velmi stará, možná tak stará, jako samo osídlení Japonska. Už z éry Heian (8.–12. stol. n. l.) máme dochovaná nařízení, která zapovídají rituály zvané kodoku, které mohly (nejen) psí přízrak vyvolat. V této starší epoše se tedy věřilo, že inugami přímo vzniká z duše psa. Protože inugami je duše spíše zlovolná a neklidná, i rituály které ji měly stvořit nejsou nic pěkného.

Písemně dochovaných variant je několik, vždy ale obsahují krvavé zabití psa, vyvolávající zlobu jeho duše. Inugami kupříkladu mohl vzniknout tak, že se pes zakopal způli do země a když byl vyhladovělý, položilo se před něj jídlo. Když se po něm začal sápat, uťala se mu hlava – a z oné hlavy, plné nenaplněné touhy po jídle, pak inugami vzešlo.

Milovníkům psů se omlouváme, ale i takové jevy ke zvířecí historii patří – koneckonců, opět je známe z celého světa. Rituály vyvolávající inugami byly zakázané proto, že šlo de facto o kletbu. Přízrak dlel na místě, kde povstal, a věřilo se, že napadne ty, kdož tam vstoupí. Patrně tedy byly podobné kletby prováděny například na křižovatkách cest, jak způsob k uhranutí nepřátelských šlechticů a podobně.

Nadpřirození tvorové s psí duší

Později se víra v inugami stává složitější a více mytologickou. Vzniká několik variant příběhu o původu inugami – rod psích přízraků měl například vzejít z těla mytologické bytosti nue, zabité hrdinou Minamoto no Jorimasa. Případně se vyprávělo, že když jiný hrdina Genno Šinšó zkoušel zlomit kletbu kamene sešó-seki (prokletý kámen zabíjející na dotek objevující se v řadě legend), tak z jeho úlomků vzešli právě inugami.

Inu, sami vidíte, japonský mytologický svět je mimořádně komplikovaný a vrstevnatý. Každopádně v tomto pojetí jsou inugami sice psími přízraky, ale nepocházejí přímo ze psů. Spíše je to rod jakýchsi démonických či nadpřirozených tvorů, kteří mají psí duši. Přitom ale žijí v neviditelných světech, vytvářejí rodiny, budují domy a panství a podobně, jen čas od času přicházejí do světa lidí.

Inugami v rodokmenu

Také to už nejsou jednostranně zlovolné bytosti. Ano, inugami může posednout člověka či domácí zvíře. V takovém případě posednutý začne trpět neklidem, nezvladatelným hladem, někdy štěká či funí jako pes. Postupně se ale rozšířila víra v to, že existují rodové linie, které mají k inugami přirozeně blízko.

Tradice patrně tuto vlastnost přisoudila potomkům různých zaříkávačů, kteří v dávných dobách věděli, jak provádět "psí kletby" kodoku. Inugami jsou pak vlastně součástí oné rodiny, jako by to byli pokrevní příbuzní. Tradovalo se, že takové rodiny inugami sledují s věrností psa a když je potřeba jejich pomoc, okamžitě posednou některého z pokrevní linie a začnou působit v jeho těle ve prospěch rodu.

Věc šla dokonce tak daleko, že na ostrově Šikoku někteří šintoističtí kněží kontrolovali při svatbě rodokmeny manželů, aby se náhodou nespojila linie skrytých inugami s "čistými" lidmi. Přesně v duchu japonské tradice se tady snoubí na jednu stranu obava z nadpřirozeného, na druhou stranu jistá úcta.

Lidé, kteří byli podezřelí, že mají v rodině inugami, byli lehce diskriminováni a kastováni, na druhou stranu se věřilo, že tyto nadpřirozené bytosti přinášejí rodině bohatství a chrání ji před jinými nadpřirozenými silami. Je to podobný posun jako v případě liščích přízraků kitsune, které se v pozdní době stávají symbolem štěstí.

Doba je dnes úplně jiná, etnografové ovšem upozorňují, že někde v hloubi duše lidí z oblasti Šikoku možná pořád nějaká latentní víra v inugami zůstává. Asi v duchu: "Ano, samozřejmě, na světě nadpřirozeno není – ale to proto, že se všichni démoni a bohové s novým věkem stáhli. Ovšem inugami, to jsou psi a psi jsou známi svojí věrností. Kdo ví, zda nás pořád odněkud nesledují, připravení pomoci svým klanům, tak jako po staletí před tím."

Pro majoritu společnosti je to ovšem samozřejmě pověst na úrovni našich skřítků a rusalek. Rádi si na ně při výletě v lese nebo ve skalách vzpomeneme, ale jako reálné je nebereme. Systém nadpřirozených bytostí je v Japonsku mimořádně komplikovaný a bije se se současnou technologickou společností. A přeci někde v tradicích zůstává místečko, kde by se – přátelští a záludní – přízrační psi mohli schovávat.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články