Plemeno bylo vyšlechtěno v nizozemské provincii Frísko, která mu dala i jméno. Přesný původ není jasný, zajímavé ale je, že ho zmiňuje domácí literatura už na začátku 19. století. Je tedy plemenem historickým, v samotném Frísku známým a zmiňovaným s jistou hrdostí. Například v Leewaurdenu, hlavním městě provincie, mají tito psi svou sochu pojmenovanou "Naši psi". Přitom až do 60. let 20. století nejen že stabyhoun nebyl znám skoro nikde v Evropě, dokonce i v samotném Nizozemí se masově mimo Frísko nerozšířil. To se změnilo až po roce 1960.

Historicky býval stabyhoun někdy označován za lovecké plemeno, nešlo ale o typické ohaře. Při lovu se specializoval spíše na chytání menších zvířat, dobře se cvičil i na lov krtků. Mezi lovci ale prý nebyl příliš oblíbený kvůli konkurenci jiných plemen.

Své místo si ovšem vydobyl mezi frískými farmáři – v menších hospodářstvích, která si nemohla dovolit živit více psů, totiž dokázal zastat práci univerzálního psa. Jeden pes tak byl využíván jako hlídač, chytač myší, příležitostný ovčácký pes, známé je i zapřahání těchto psů do mlékařských vozíků. Dnes jde ovšem takřka výhradně o psy-společníky.

Volné standardy v rámci záchrany plemene

Plemeni ovšem ve 40. letech 20. století hrozilo vyhynutí kvůli málo početné populaci. Podařilo se jej ale zachránit, spolu s vytvořením čistokrevného standardu a úspěšné mezinárodní registrace. Od 60. let se objevuje i v jiných zemích, přesto má jeho populace celosvětově stále jen několik tisíc jedinců. Díky oddané péči chovatelů ale zvolna roste.

Zajímavostí je, že kvůli zachování plemene docházelo v minulosti ke křížení s jiným vzácným fríským plemenem zvaným wetterhoun. Od toho se dnes již upustilo, přesto lze říci, že standardy plemene jsou nebývale benevolentní, co se definice čistokrevnosti týče. Je to ale pro dobrou věc, stabyhoun je dnes označovaný za "nizozemský poklad" i proto, jak vzácné plemeno je a jak těsně se jej podařilo zachránit.

Klidný a hodný pes

Standard překvapivě neuvádí váhu, říká se, že pes má kvůli své minulosti poměrně velkou variabilitu. Obecně jde ale o středně velké, přesto však silné psy, dosahující obvykle váhy do 20 kg a výšky kolem 50 cm. Ačkoliv působí silně, není to podsaditý pes, naopak má jemné vzezření těla. Měl by být ideálně vyvážený vzhledem, tedy ani příliš šlachovitý, ani přehnaně svalnatý.

Tělo má delší než vyšší, uši jsou pověšené. Typickým znakem je dlouhá, vlněná srst, nejčastěji bílá s černými znaky. Občas se objevující tečkování je dědictvím z křížení. Velmi vzácně se narodí i hnědobílý stabyhoun, historicky existovali i celí bílí či nazrzlí, jejich počty se ale stále tenčí.

Základní charakteristika psa zní: klidný. Stabyhoun je plemenem, které prý "vyzařuje klid a dobrosrdečnost" a přímo se specifikuje, že je nežádoucím rysem, pokud je pes útočný či zlý. Součástí jeho povahy je i to, že je inteligentní, oddaný a trpělivý – až se někdy zdá, jako by jej chovatelé vynášeli do nebes. Na druhou stranu, v lásce k plemeni se všichni shodují, takže na tom asi něco bude.

Pro svou minulost je stabyhoun výborným hlídačem, hlavně ale společníkem a kamarádem a velmi přátelský je i k dětem a jiným zvířatům. Má rád pohyb a dostatek prostoru, jinak je ale na chov nenáročný. Jedná se vlastně o plemeno s výbornými vlastnostmi a navíc krásným vzezřením a asi jen jeho minulost zabránila tomu, že se doposud nerozšířil víc.