Načítání obsahu, prosím počkejte

Polský honič, oblíbený společník bez dominantních sklonů

Polský honič, oblíbený společník bez dominantních sklonů Polský honič | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Янковский Евгений)

Gonczy polski, čili polský honič, je jedním ze psích plemen pocházejících ze země našich severních sousedů. Ve své domovině je dosti rozšířený, jeho popularita ale v posledních letech roste napříč celou Evropou.

Jak lze očekávat u loveckého plemene, jeho původ je možné vystopovat až do středověku. Předpokládá se, že obdobní psi se v Polsku objevovali už ve 13. století, za možného středověkého předka polského honiče je ale uváděn i mohutný bloodhound. Tomu odpovídá i dělení, které se objevuje v polské literatuře v 17. století. Rozeznává dvě varianty loveckého psa: hubenějšího polského honiče a mohutnějšího polského bracha. Obě plemena mohla z bloodhounda vzejít, jeho typickou mohutnost ale gonczy polski nepodědil.

Popisy honiče se ale objevují i tak poměrně brzy – kromě textů v 17. století se obvykle skloňují zdroje jako kniha z roku 1819 či časopis Sylwan v roce 1821. Zde se objevují srovnání polských loveckých plemen honiče a bracha včetně vyobrazení.

Během druhé světové války ovšem plemeno málem vyhynulo, proto se v 50. letech věnovala pozornost jeho rekonstrukci, která jej zachránila doslova na poslední chvíli. Největší zásluha patří plukovníkovi Józefu Pawłusiewiczovy, který se v roce 1959 stal autorem prvního moderního standardu plemene a zakladatelem plemenné knihy.

Nastala přitom zvláštní situace, kdy současně rekonstruoval plemeno i Piotr Kartawik, taktéž plukovník a kynolog, který ale obnovil linii mohutnějšího polského bracha či polského ohaře. Nebylo totiž jasné, zda brach a honič byla dvě samostatná plemena, či dvě odnože jednoho.

V 60. letech pak došlo k registraci obou variant psa pod jménem „polský ohař“, přičemž ale hubenější typ J. Pawłusiewicze byl asociací FCI odmítnut. Přitom ovšem neztratil na popularitě, jen mu chybělo mezinárodní plemenné ukotvení. Paradoxně se tak moderního uznání toto tradiční, obnovené plemeno dočkalo až v roce 2006, byť se mu odborníci věnovali mnohem déle a byť existovalo již v minulých staletích. Formálně vzato je ale plemeno jménem „polský honič“ registrováno jen pár let.

Oblíbený společník

Je to střední pes, o váze s rozpětím od 23 do 32 kg a výšce kolem 60 cm. Má typický vzhled, jaký bychom čekali u loveckého plemene. Mrštné tělo pevné stavby, se silnou, ale ne mohutnou kompozicí a kostrou. Vzhled naznačuje velkou pohyblivost a vytrvalost, což způsob pohybu jen potvrzuje.

Mají velké svislé uši na hlavě s výrazným čenichem a tlamou se silnými zuby. Srst je krátká a hrubá, zimní ale dobře izoluje. Spektrum barev se pohybuje od černé, přes hnědou až po načervenalou, navíc bývají přítomné světlejší, tzv. pálené znaky.

Polští honiči jsou dnes oblíbenými společníky, protože jde o přátelské a inteligentní psy. Jsou velmi aktivní, ale ne rozpustilí nebo přehnaně temperamentní. Velmi snadno se cvičí, je sebevědomý a vytrvalý.

Uvádí se, že jej dobře zvládají i začátečníci a že nemá dominantní sklony. Člověk mu musí poskytnout jen dostatek prostoru a fyzické aktivity. Dobře se snáší s jinými psy, hodí se i k dětem. Jen se musí dávat pozor na jeho lovecký pud, který ho nutí pronásledovat rychle se pohybující předměty a tvory. Také se obvykle dodává, že není dobrý hlídač.

Doma v Polsku je to oblíbený psí mazlíček, četný je i v Rusku. Jeho popularita ale roste, stále častěji se objevuje i v ČR. Je to totiž nenáročný, klidný pes – ideální pro chovatele, který chce kamaráda na hry, výlety a mazlení a který ale nepotřebuje ani kapesního gaučového povaleče, ani na druhou stranu horského vlka s neutuchající energií. Zlatá střední cesta se zlatým psím srdcem.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články