Ve své domovině je endemitem obývajícím dva regiony: eukalyptové háje jihozápadní Austrálie a v menší míře lesy jihovýchodu. Kromě lesnatých a křovinatých oblastí se v poslední době orientuje i na pole a hospodářskou krajinu, přičemž zemědělcům je schopen napáchat poměrně velké škody.

Je to velmi sociální tvor, i když žije spíše v párech či jen malých hejnech do 20 jedinců. Jihozápadní poddruh, který je v přírodě velmi četný a jen velmi málo dotčený, je ale známý tím, že čas od času vytváří i velká stohlavá hejna. Přelety takových velkých skupin většinou bývají velmi spektakulární, neboť papoušek horský se těší pověsti jednoho z nejlepších letců kontinentu. Ve vzduchu se pohybuje s elegancí a svižnou rychlostí, dokáže náhle měnit směr a dělat různé nečekané kličky. 

Vzhledově jde o středně velkého papouška, který dorůstá až 40 cm. Pohlavní dimorfismus ve zbarvení není moc výrazný, dá se ale sledovat – obě pohlaví mají růžový zobák, křídla s červeným a černým pruhem a tmavý ocas. Samec má hlavu a tělo zbarvené žlutě, samice je zelená a zbarvená méně výrazně (kupříkladu se u ní takřka ztrácí červené flíčky na křídlech).

Zelený odstín samičí a žlutý samčí se ale mohou někdy navzájem dosti blížit. Hlavně u mladých ptáků, protože samečci jsou zprvu zelení a do žluté se zbarvují až kolem prvního roku života. Díky chovatelskému zájmu dnes také existuje už několik barevných mutací, například vzácný sytě žlutý lutino, pastelově žlutý dilute, dále zbarvení s převahou modré a tyrkysové a podobně. Obecně platí, že barevných mutací rychle přibývá a díky chovným programům jsou dříve raritní barvy stále početnější. Dožívají se 10 až 15 let. 

Potřebuje pohyb, jinak smutní a tloustne

Co se chovu týče, pak rovnou zkonstatujme, že papoušek horský není nejvhodnějším mazlíčkem pro úplné začátečníky, ačkoliv se někdy tvrdí opak. Nemá sice náročnou povahu ani velké nároky, ale přesto už nejde o malou andulku, a tak je dobré mít před jeho pořízením nějaké zkušenosti či představu o tom, co chov většího exotického ptáka vyžaduje.

Nejsou kupříkladu vůbec vhodní do klecí nebo malých voliér. Papoušek horský s nedostatkem pohybu se stává apatickým a nešťastným, navíc mívá v tomto stavu sklony k obezitě. Voliéra by měla být dostatečně dlouhá, aby se mohlo zvíře proletět, proto se jako minimum udává délka tři metry, zkušení chovatelé ale říkají, že teprve sedmimetrová voliéra dává zvířeti potřebnou svobodu v letu. Navíc je to papoušek společenský, takže je ideální je chovat ve skupinkách. Mnoha chovatelům se také osvědčilo zabydlet voliéru více druhy, papoušek kouřový se dobře snáší s menšími ptáčky, například amadinami, křepelkami, zebřičkami a podobně. 

Na krmení nejsou nároční. Přirozeně v přírodě konzumují travní semena, květy stromů, ořechy a podobně, ptáci žijící v sousedství polí se přeorientovali i na obiloviny a ovoce. V zajetí jim proto vyhovuje „klasické“ krmné směsi pro velké papoušky doplněné o ovoce. Také jako většina papoušků ocení k okusování dřevo a kůru vhodných stromů. Jsou velice otužilí, snad jen při největších mrazech potřebují úkryt.  

Jsou to velmi klidní tvorové, aktivní hlavně večer a brzo ráno. Někomu dokonce připadají přes den až malátní, to je ale běžný projev. Umí být velmi přátelští a mají zájem o interakce s člověkem, spokojený papoušek horský se proto může stát skvělým kamarádem.