Vzteklina, akutní onemocnění centrálního nervového systému, je jednou z nejsmrtelnějších virových infekcí. Napadá všechny teplokrevné živočichy a platí, že jakmile propukne naplno, je v podstatě vždy smrtelná. Je dobře známým faktem, že pro člověka je nebezpečný hlavně přenos kousnutím od nakažených psů – a protože se psy žijeme v těsném soužití, je snadné být v promořené populaci vzteklině vystaven.

Její takřka úplné vymýcení ve střední a západní Evropě je důsledkem koordinované snahy států a lékařských autorit. Počátky boje se vzteklinou sahají poměrně hluboko do minulosti, zásadním průlomem pak byly očkovací kampaně od 50. let. Kupříkladu v ČSR existovalo povinné očkování psů už od roku 1953. Nemluvě o snaze vymýtit vzteklinu i v rezervoárech divokých zvířat, v našem případě hlavně lišek. Dnes bývá na našem území vzteklina identifikována výjimečně u netopýrů, jejich forma se ale špatně přenáší a tak je na ně vztažena výjimka – stále tedy platí, že navzdory nálezům u netopýrů je Česko označováno za vztekliny prostou. Ostatně od 60. let u nás na ni nikdo nezemřel.

Přetrvávající existence této trýznivé nemoci tak vlastně ilustruje, co se v Evropě podařilo – a co řada chudších států dělá špatně. Nejvíce obětí se objevuje v rozvojových zemích Asie a Afriky, na vině jsou pak nejčastěji právě psí kousnutí. V některých z těchto zemí přitom ještě donedávna ani nebyla vzteklina brána jako významný problém. Zarážející přístup „nemoc tu sice je, ale nedá se s tím nic dělat“ skutečně lze pořád dodnes najít.

Chybí evidence

Problém vzniká už u monitorování možných lokálních epidemií. Vzteklina má velmi širokou inkubační dobu, od jednoho týdne až po jeden rok (některé zdroje uvádí šest měsíců). Jelikož ale vzteklina nemá lék a její propuknutí se bere v některých zemích trochu fatalisticky jako něco, co nejde zastavit, vědí odborníci o tom, že v některých komunitách se úmrtí na vzteklinu vůbec neevidují. To značně zkresluje statistiku jejího rozšíření. To je ještě komplikováno tím, že bez laboratorního vybavení se nemoc dá jednoznačně diagnostikovat až v závěrečné fázi, kdy napadá mozek.

Základní chybou rozvojových států je pak absence povinného očkování psů. V řadě zemí je ale něco takového v podstatě nevymahatelné. Jak jsme řekli, v Československu platilo takové nařízení už od roku 1953, tradici tu ale má i evidence psů a preventivní veterinární péče. V zemích méně centralizovaných se psí populace v podstatě nedá uhlídat. Vakcíny přitom existují a pro vznik kolektivní imunity teoreticky stačí proočkovanost 70 procent udržená po dobu pěti let.

Situace je o to smutnější, že v zemích jako je například Indie se daří držet očkování hospodářských zvířat. Na psy je ale pohlíženo jako na cosi ekonomicky neproduktivního, a tak i když v zemi na vzteklinu nehyne dobytek, lidé pokousaní od nemocných psů ano.

Roli hraje kultura a náboženství

Existují sociologické studie, které si navíc všímají vlivu kulturně-náboženského na přístup k očkování psů. Pozoruhodná je přitom pestrost příčin, které ale mají stejný následek. Tak kupříkladu některé venkovské komunity v Indii chápou psy jako posly hinduistických božstev a nechtějí je proto očkovat jako zásah do jejich čistoty.

U mnoha afrických kmenů jsou psi cenění pro své lovecké schopnosti  – a panuje rozšířená pověra, že očkování tuto jejich přednost potlačí. V řadě zemí muslimských jsou pak psi vnímání jako nečistí a nehodní pozornosti (navzdory rozšířeným představám to ale neplatí zdaleka v celém islámském světě). Důvody proč se neočkuje, jsou v těchto příkladech různé, výsledek stejný: vzteklina od psů dál zabíjí.

Vzteklina je přitom sice spolehlivý zabiják, na rozdíl od nemocí typu ebola má ale poměrně vysoké reprodukční číslo. To v praxi znamená, že sice zabíjí masivně, ještě předtím se ale stíhá dobře šířit. Nestává se proto to, co často potká nejagresivnější viry, a to sice že „spálí“ svým tempem zabíjení sebe sama. Podstatným faktorem je i existence rezervoárových zvířat (u nás zmiňované lišky), kde virus přežívá mimo pozornost a v klidu mutuje do nových forem.

Naděje v nových zákonech

Situace s virem vztekliny je tak trochu jako spirála, která roztáčí sebe sama. Kde státy problém nějakou dobu ignorují, tam se stupňuje a navzdory dílčím snahám se neustále vrací s novou silou. Jistý optimismus snad do budoucna přinášejí nové vakcíny, které je možné psům podávat ústně. V některých jsou pak nově přijímány zákony, že při povinném očkování dobytka na venkově je místní veterinář povinen očkovat i psy.

Vzteklina patří mezi nemoci, které je v lidských silách zvládnout. Zkušenosti z Evropy ukazují, že vše je jen otázkou koordinovaného tlaku. To, že se u nás v podstatě nemusíme bát přátelského kontaktu se psy, je toho skvělým důkazem. Ostatně, tisíciletý vztah lidí a psů by si zasloužil, aby z něj tenhle zákeřný virus jednou pro vždy zmizel.