Anglický termín pro tento stav je „ringtail“, kruhový ocas, neboť otoky se na tkáni objevují v podobě pravidelných kruhů. Nekróza ocasu vzniká nejčastěji v prostředí s nízkou vlhkostí, vysokou teplotou a s průvanem. Kromě ocasu může zasáhnout i prsty či celé packy. Vzniklé kruhové otoky při tomto stavu způsobují zaškrcení přívodu krve.

Pokud se situace neřeší a zvíře se neléčí, může vést nedostatečné prokrvení ke komplikacím, jako jsou infekce a nakonec gangréna. Při ní už odumírají buňky tkání, zvíře postižený ocas ztrácí, a navíc riskuje rozšíření sepse do tělíčka.

Objevit se může u křečků, pískomilů a dalších hlodavců, zdaleka nejčastější výskyt je ale u laboratorních potkanů. U domácích mazlíčků je výskyt nekrózy ocasu málo pravděpodobný – alespoň při zachování zásad správného chovu – přesto nebezpečí nikdy není nulové.

Špatné životní podmínky

Otoky vedoucí až k nekróze jsou tedy důsledek environmentálního prostředí. Laboratorní potkani jsou obzvláště náchylní hlavně kvůli podmínkám, jaké se v jejich chovu objevují, občas ale mohou nastat situace, kdy se chovatelských chyb dopustí i majitelé mazlíčků. Některé zdroje navíc udávají, že čistě nevhodné životní prostředí nevysvětlí všechny případy nekrózy. Proto se dají najít i úvahy odborníků, zda k výskytu syndrom nepřispívá i nevhodná strava (málo mastných kyselin ve stravě) či některé genetické predispozice.

Problém ocasu je, že je to dlouhá, srstí nekrytá končetina, která je ale zároveň bohatě prokrvovaná. Naštěstí je díky tomu struktura tkáně dobře viditelná. Proto je na místě zpozornit a případně navštívit veterináře, pokud si člověk u svého zvířete všimne, že se objevují otoky, zčernání pokožky a že má potkan tendenci si ocas pořád hryzat.

Amputace uleví

Zvěrolékař provede diagnózu na základě klinických příznaků, které jsou u potkana viditelné. Úvodní otoky jsou způsobené reakcí tkání na prostředí, proto se nedá syndrom počínající nekrózy ocasu určit laboratorně, není zde přítomna nějaká bakterie či virus. To až v pokročilé fázi nekrózy se mohou objevit lokální nákazy vstupující do rozkládající se tkáně.

Veterinář může pomocí lokálních mastí či antibiotik ocas zachránit. Pokud se ale objevují náznaky gangrény, bez operativní amputace se asi situace neobejde. Většina zvěrolékařů postupuje citlivě a odstraňuje jen nezbytné, rozkládající se tkáně. Potkani sami po dobře provedené operaci necítí bolesti či stres, naopak se jim amputací nemocného ocasu může ulevit. Žít se bez této dlouhé končetiny dá pořád kvalitně, podobně jsou ale potkani flexibilní i při ztrátě packy či prstů. Důležitá je dobrá dezinfekce a antibiotika, zbytek po amputaci je na těle jako otevřená brána dalším infekcím.

Prevence je v tomto případě jasná a vychází z obecných pravidel pro chov hlodavců: v klecích by neměla teplota stoupat příliš vysoko, vadí i suchý vzduch. Velmi důležité je pak vyhýbat se při umisťování klece s potkany průvanu. Nekróza ocasu se naštěstí objevuje jen vzácně, pokud už ale taková situace nastane, je dobré nepodcenit příznaky a řešit vše dříve, než na těle začne docházet k nezvratným změnám.