Byla doba, kdy se hravé chování považovalo u zvířat za cosi vzácného. Nejen zkušenosti chovatelů, ale i pozorování či výzkumy vědců už dávno ukázaly opak. Ptáci, včely, lidoopi, vačnatci, ještěři, krokodýli, dokonce i ryby – u všech těchto divokých tvorů bylo hravé chování popsáno. O jeho výskytu u mazlíčků nemluvě, vždyť hravost je jedním z pilířů obliby velké části z nich.

Vědci z berlínské Humboldtovy univerzity zjistili, že pokud si hrají s potkany, nahání je rukou, lechtají a podobně, tak ve chvílích, kdy zvířata dávají najevo „smích“, aktivují se jim v mozku oblasti tzv. periakveduktální šedé hmoty (PAG). Tato část mozku patří u savců k evolučně nejstarším, přítomna je i  u ryb, plazů či hmyzu. Obvykle je spojována s reakcí na bolest, vliv má ale asi i na hlasové reakce zvířat a lidí na silné vzruchy.

Vědci vybavili skupinu potkaních samců nejnovější generací sond, které umožňují monitorovat mozkovou aktivitu u volně se pohybujících zvířat. Díky moderním technologiím takto monitorovaní potkani nemají v podstatě žádné omezení ani nepohodlí, jejich chování je proto přirozené a bez stresu, který by byl se starším typem sondování mozkové aktivity spojován. Výzkum tak má i jistý etický rozměr.

Autoři práce vysvětlují, že už ze starších výzkumů věděli, že hravé chování a vokalizace jsou úzce spojené. Nejde jen o přímou lidskou zkušenost, kdy vidíme, že hrající si děti se nahlas smějí. U laboratorních potkanů je to dobře popsané laboratorním sledováním, které ukázalo, že tito hlodavci jsou výborným modelovým organismem – jejich hravé chování je totiž velmi podobné tomu našemu.

Potkani se chichotají

Potkani se sice nesmějí jako lidé, při nadšení a vzrušení ale vydávají pisklavé zvuky mimo lidmi slyšitelné spektrum. Ty jsou nejčastěji interpretovány jako „chichotání“. Starší studie už ukázaly, že chichotavější a lechtivější potkani jsou také hravější. Proto se vědecký tým rozhodl hledat spojení těchto projevů s hravostí na nervové úrovni.

Jak jsme již řekli, základní metodou experimentu bylo lechtání potkanů. Hry na honěnou, chytání a lechtání, to vše zvyšovalo pravděpodobnost potkaního smíchu – a to aktivovalo jak hravější chování, tak hlavně zmiňovanou PAG část mozku. Změny v chování při aktivaci PAG byly podle vědců velmi výrazné, což naznačuje právě spojení s hravými projevy a pozitivními emocemi.

Ještě závažnější bylo zjištění, že pokud badatelé pomocí lokálních anestetik tuto část mozku dočasně znecitlivěli, tak se i u těch nejhravějších jedinců vytratil smích a pozitivní odezva na lechtání. Při stresovém prostředí (silná světla, omezený pohyb) se PAG také aktivovalo, vcelku pochopitelně ale potkani nereagovali na snahu o hru. Zdá se, že toto mozkové centrum je u nich aktivní i při zpozornění a přípravě k útěku.

Práce uznává, že výzkum je v tomto směru zatím úplně na začátku. Chybí pochopení, jak je hravé chování propojeno s dalšími mozkovými centry, jaký vliv má paměť, emoce, předchozí zkušenosti a podobně. Vědci také uvádí, že by bylo žádoucí hledat, zda podobná mozková spojení existují i u ostatních savců. Naznačovalo by to totiž, že smích a hravé chování je částečně instinktivní, spojené patrně s prohlubováním sociálních vazeb. Lechtiví potkani zkrátka naznačují, že smích nesmíme podceňovat.