Tři hlavní hrdinové příběhu se jmenují Charlie, Jari a Kiwi, psi žijící v Pensylvánii v USA. Jejich schopnosti pak vzdorují chorobě zvané chronické chřadnutí jelenovitých (angl. zkratka CWD). Ta se vyskytuje hlavně v Severní Americe, ačkoliv několik málo případů je známých i z Evropy. Napadá různé jelenovité druhy (jeleny sika, losy, wapiti, karibu a další) a vzdáleně se podobá nemoci šílených krav. Ve Spojených státech jde o závažnou chorobu, jejíž šíření v divočině a na jeleních farmách způsobuje závažné škody na populaci vysoké zvěře. Choroba je silně nakažlivá, proto se věnuje značná pozornost možnostem vyhledávání nemocných kusů.
To je právě důvod, proč vůbec celý výzkum vznikl. Veterináři z univerzity v Pensylvánii při něm úspěšně vycvičili tři jmenované psy tak, že dokázali v divočině stopy nemoci identifikovat. Až doposud byla diagnostika CWD poměrně problematická. Jediná naprosto spolehlivá metoda byla možná až při pitvě uhynulých kusů. Experimentální způsoby vyšetření u živých zvířat narážely na značnou náchylnost jelenovitých k úhynu z šoku při snaze je zadržet a odebrat vzorky k analýze. Využití psů k odhalování možných ohnisek nákazy by tak mohlo být zajímavou alternativou k běžným postupům.
Psi běžných občanů
Výzkumné centrum získalo pro svůj program tři psy od jejich spolupracovníků z řad běžných občanů. Někteří chovatelé se totiž v oblasti se svými mazlíčky dobrovolně účastní řady výzkumů, které prohlubují poznání psích schopností. K dispozici tedy byli tři psi s výbornými výsledky při běžném výcviku: labradoři Charlie a Kiwi a finský špic Jari. Jejich specializovaný trénink probíhal se zvláštním „zápachovým kolem“, které umožňuje psům představovat měnící se vzorky zápachů či různých substancí.
Materiál poskytlo americké ministerstvo zemědělství, přesněji jeho asociace zaměřená na divokou zvěř. Šlo o výkaly nakažených i nenakažených jelenovitých zvířat. Psi byli trénováni, aby identifikovali specifický pach nakaženého jelena. Následné zkoušky prokázaly, že citlivý psí čich skutečně dokáže najít cosi specifického ve stopě nemocných zvířat. To potvrzuje zkušenost z jiných výzkumů: některé nemoci mění metabolismus tak, že se mění i pachový obraz tvora.
Pokud se daří psy tímto směrem nasměrovat, je výcvik úspěšný. Vlastně se to zase tak moc neliší od vyhledávání specifického pachu například drog či výbušnin, který doplňuje běžný lidský pach. Samozřejmě s tím rozdílem, že už samotná schopnost rozlišení nemocného a zdravého jedince je mimořádně pozoruhodná.
Něco se jim nezdálo...
Výzkum samozřejmě nebyl tak jednoduchý. Zdálo se například, že mnohé výsledky identifikace pachu jsou neprůkazné, vědci si ale všimli, že psi u nakažených vzorků trávili více času, i když nereagovali tak, jak si to výcvik žádal. Řečeno žargonem detektivek: něco se jim na podezřelém nezdálo, i když to nedávali hned najevo. Nakonec se s drobnými obtížemi podařilo citlivost na správné vzorky vycvičit.
Následoval trénink mimo laboratorní podmínky, i v terénních podmínkách vykazovali psi dobré výsledky. V podstatě po krátkém prozkoumání ignorovali čisté vzorky, u těch nakažených ale trávili mnohem víc času očicháváním, čímž je identifikovali. Chybovost přitom byla jen 13 procent. Ještě dodejme, že pro výzkum vědci vymysleli speciální membránu pro bezpečnost. Drobné vzorky výkalů o hmotnosti pouhé 2 gramy pak umisťovali do sklenic krytých touto membránou, která propouštěla pachy, zároveň bránila kontaminaci lesní půdy či psů zákeřnou chorobou.
Vědci považují své výsledky za velmi slibné. Psi účastníci se výzkumu byli sice nadaní při běžném výcviku, pořád šlo ale o mazlíčky, nikoliv specializované služební „pachové odborníky“. I přesto se dokázali naučit rozpoznávat nemoc CWD překvapivě rychle. S cílenějším výcvikovým programem by se dali pracovní psi učit potřebným dovednostem rychle a efektivně. Společnost pro ochranu divoké přírody už takový program ostatně rozjíždí.
Psí čmuchalové nemusí znamenat dramatický převrat v boji proti nemoci CWD. Mohou ale vytvořit velmi efektivní systém včasného varování, který bude odhalovat ohniska dříve, než se v různých regionech více rozšíří. To dává vědcům více času pracovat na vhodném léku či vakcíně proti CWD. Výsledky výzkumu pak mají obecnou platnost – schopnosti psího čichu dokáží pořád překvapovat a skoro by se dalo hádat, že na poli medicinské detekce různých dalších nemocí ještě naši čtyřnozí přátelé neřekli poslední slovo.
Vstoupit do diskuze (0)