Načítání obsahu, prosím počkejte

Proč zebry nebyly nikdy domestikovány?

Proč zebry nebyly nikdy domestikovány? zdroj: polyfish@Pixabay.com

Africké zebry jsme se naučili vnímat jako trochu divočejší koníky, koně v pruhovaném pyžamu, chcete-li použít dětskou optiku. Někdy tak zapomínáme, že je to zcela samostatný druh, byť koním samozřejmě příbuzný. Proč ale došlo k tomu, že lidé v pravěku si domestikovali koně (a o něco málo později osly) a zebra zůstala divokým zvířetem?

Zebry, koně i osli mají společného předka, pravděpodobně třetihorního lichokopytníka Hyracotherium, na samostatnou evoluční cestu se ale vydaly už před mnoha miliony let. Jak studie anatomické, tak genetické přitom ukazují, že zebry mají příbuzensky mnohem blíž k oslům, než ke koním. Proč ale moderní člověk domestikoval právě koně a ne zebry, s jejichž předky se musel v Africe setkávat statisíce let?

Ani s domestikací koně to totiž není tak jednoduché. Pro lovce a sběrači eurasijského paleolitu byli koně po dlouhá tisíciletí lovnou zvěří. Nejstarší doklady domestikace koně jsou staré asi „jen“ 8000 let a i tak se zdá, že zprvu šlo o zvíře chované pro maso a mléko. Jakmile ale lidé dokázali najít cestu k plnému využití koňského potenciálu, stal se zvířetem, které psalo dějiny.

Zebra není kůň

Ze hřbetu koní vládcové zakládali říše a dobyvatelé je bořili, koně se staly symbolem majestátu a moci. Proč se ale stejnou cestou nevydaly zebry, v jejichž blízkosti lidé žili o něco dříve, než vedle divokých koní?

Důvodů je patrně několik. Jak jsme řekli, zebra není kůň a to nejen vzhledem, ale i povahou. Všichni koňovití jsou býložravci, kteří nestáli v divoké přírodě na vrcholu potravní pyramidy a byli kořistí šelem. V prostředí Afriky, kde je velkých predátorů opravdu mnoho, si ale zebry musely vypěstovat únikové reflexy ještě mnohem silnější, než jsou ty koňské.

Zebry jsou zkrátka mnohem, mnohem plašší a neurotičtější tvorové a zároveň mají výrazně agresivnější reakce, pokud se cítí být zahnané do kouta. I koně dokážou kopnout a kousnout, to se ovšem nedá srovnávat se zebřími hřebci. Jejich kopnutí dokáže zlomit lvovi vaz a existuje řada záběrů, které například ukazují, kterak zebří samec kousavými výpady zahnal i rozzuřenou hyenu. Divocí koně tak byli o něco přístupnější ke krocení a pro práci s nimi.

Domestikaci zeber nenahrávaly ani další faktory. Ekosystém Afriky byl stabilní a bohatý na zdroje, zebří stáda na něj byla perfektně adaptovaná a netrpěla nedostatkem. Divocí koně eurasijských stepí oproti tomu pravděpodobněji častěji trpěli nedostatkem, kvůli jejich evoluční historii nebyli na stepi perfektně adaptovaní a navíc se ocitali pod větším environmentálním tlakem při ochlazování a přirozeném odlesňování. Bylo proto mnohem jednodušší se pokusit sehnat např. hříbata divokých koní do ohrad a pokoušet se s nimi pracovat.

Dají se zebry ochočit?

Navíc je velká pravděpodobnost, že když se v Africe lidé setkávali se zebrami, nejevili o ně zájem, respektive ignorace byla vzájemná. Africký kontinent naši předci se zebrami sdíleli velmi dlouho a ty vůči nim mohly být mnohem obezřetnější, protože je vnímaly jako další predátory. Lidé si oproti tomu mohli být vědomi toho, že stáda zeber lákají lvy a proto by nebyl dobrý nápad se pokoušet držet je u sebe.

V historii najdeme řadu příkladů konkrétních jedinců zebry, které se podařilo ochočit. Například ve viktoriánské Anglii bylo opakujícím se výstřelkem soukromé spřežení tažené zebrami. Intenzivnější snaha o jejich ochočení v moderní době ale opakovaně selhala. Jihoafričtí Búrové marně snili o zdomácnění žiraf – i když se dařilo některé chované od hříběte ochočit, stejně měli obtížnou a tvrdohlavou povahu.

Zkrátka se zdá, že ačkoliv jsou si koně a zebry relativně podobné – anebo zebry a osli, chcete-li – přesto evoluce zformovala zebří chování zcela jinak, než koňské. Zebry se nikdy lidem nepřiblížily natolik, aby se z nich stal náš společník. O to víc je musíme v divočině obdivovat a chránit.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články