Naše běžné ježčí druhy – ježka východního a ježka západního – obvykle v pozici mazlíčka nenajdeme. Je to tak správně, tihle krasavci opravdu patří spíše do volné přírody. Již nějakou dobu se ale mezi chovateli šíří domestikovaná forma ježka bělobřichého, zvaného také africký trpasličí ježek.

Tento bodlinatý kamarád pochází původem z jižní Afriky, už se ale zabydlel v nejedné domácnosti od Ameriky, přes Evropu až po Asii.

Oproti našim ježkům je drobnější, váží 300 až 700 gramů, délka samce je 18 až 23 cm, samička může mít i přes 25 cm. Kromě jeho "rozumné" velikosti se stal oblíbeným pro chov také pro svou povahu – je mírný a přátelský, není kousavý.

Kdo někdy potřeboval odchytit divokého ježka, asi potvrdí, že v tomhle se oproti nim ježek bělobřichý opravdu radikálně liší. Jako ostatní ježci je to tvor večerní a noční, po většinu dne spí. Oproti našim druhům ale neupadá do zimního spánku.

S ježkem není rozhodně nuda

Třebaže chovatelů ježka není už dnes tak málo, přesto stále jde o mazlíčka poněkud neobvyklého. Pro nezkušeného tak můžou být některé projevy jejich chování překvapením. Na prvním místě se nejčastěji upozorňuje na tzv. házení sliny na záda. Jde o zvláštní rituál, při kterém se – i za cenu divokých kreací – snaží ježci si plivnout na záda.

Toto slinění má souvislost se seznamováním se s novými pachy. Chovatel musí také počítat s typickou ježčí taktikou stočení se do klubíčka v případě strachu či podráždění. Zaskočit chovatele-nováčka může i to, že ježci během dospívání několikrát vyměňují bodliny a jsou během tohoto období obzvláště nevrlí.

Jinak ale milovníci ježků říkají, že tahle zvířátka mají až kočičí povahu. Jsou chytří a umí se mazlit a hrát si, nejsou ale slepě oddaní jako psi a když se zrovna rozhodnou, že se s nikým bavit nebudou, tak to tak i bude. Zároveň ale lehko trpí citovou deprivaci.

Ilustrační snímek | zdroj: Pixabay

Kdo si pořídí nového, mladého ježečka, ten mu musí věnovat plnou pozornost, aby z něj nevyrostl morous. Zároveň nejde čekat nějaké vycvičení nebo reakci na povely, na to ježci nejsou – inu, opravdu kočičí povaha.

Ježek je hmyzožravec, v domácích chovu se mu kromě sušeného hmyzu často dávají kočičí granule a ovoce kvůli nutričnímu složení. Ježci mají trochu dvojsečný přístup k potravě: potřebují jíst docela vydatně, zároveň ale mají velké sklony k obezitě, které musí chovatel hlídat.

Ježky jsme jako děti potkávali v pohádkách a dětských básničkách a i když mají pověst samotářských bručounů, stejně jsem je vždycky vnímal jako bodlinaté sympaťáky. Vůbec se tedy nedivím, že si jako domácí mazlíčci získávají větší a větší popularitu.