Studie probíhala kombinací experimentálních dat, matematických modelů a pohybových simulací. Mezinárodní tým vědců při svém výzkumu nakonec dospěl k závěru, že psí ocas má při stabilizaci zvířete naprosto zanedbatelnou funkci.

Je při tom zajímavé, že řada druhů patřících pod psovité šelmy je mezi ostatními predátory menšinou v jedné věci: nešplhají. Skutečně, pohyb většiny plemen psů, vlků, lišek a dalších se týká takřka výhradně země. Psovitou šelmu většinou neuvidíme šplhat na strom, skákat z větve na větev a podobně. Právě šplhající zvířata ale používají v tomto směru svůj ocas velmi aktivně: k udržování rovnováhy, jako protizávaží i někdy jako nástroj úchopu.

To samo o sobě by ale ještě nemuselo psy diskvalifikovat z používání oháněk při pohybu po zemi. Kupříkladu gepard až fascinujícím způsobem používá svůj ocas jako protizávaží při změně směru v prudkých rychlostech. Setrvačná síla navíc obratnosti pomáhá i u zvířat s oháňkou malou, kupříkladu u veverek. Ačkoliv tedy psi mají své ocasy poměrově menší k tělu, než je tomu u šplhajících zvířat, přesto nebylo jasné, zda oháňky nedokážou alespoň výrazně pomoci při rychlém pohybu na zemi.

Ocas jako gepardi? Nikoli

Pes samozřejmě se svým ocasem pracuje, je to pořád součást jeho těla. Při různých typech pohybu zaujímá oháňka různou polohu, někdy je součástí komplexnější biomechaniky práce svalů. Je to asi dost podobné tomu, jak člověk pracuje se svýma rukama rozdílně při chůzi, sprintu či běhu. Na stole ale zůstávala otázka, zda přeci jen psi nevyužívají ocas podobně, jako výše jmenovaní gepardi: tedy s ohledem na jeho setrvačnost a vyvažování.

Vědci proto vzali data z detailních studií pohybu různých psů. Díky tomu vznikl pohybový model 25 různých psích plemen, zaměřený na biomechaniku ve skoku. Bylo u něj možné měnit polohu ocasu a sledovat tak případnou změnu pohybu a působení fyzikálních sil. Ukázalo se, že ocas sám v podstatě na skok neměla vliv. Všichni simulovaní psi tak dokázali skákat zručně bez ohledu na polohu či velikost oháňky. V podstatě nebyla potvrzena ani dřívější hypotéza, že větší, rychlejší psi používají ocas jako protizávaží při běhu.

Autoři práce se proto domnívají, že u psovitých šelem se oháňka vyvíjela primárně za jiným účelem. Je to dokonalý nástroj řeči těla, u některých plemen překvapivě dobře zahání mouchy podobně, jako to známe od skotu. Vliv setrvačnosti ocasu na celkovou hybnou sílu těla je ale podle měření opravdu zanedbatelný. Psi zkrátka nejsou kočky – a je to poznat už na jejich ocásku.