Tento rod pochází z Jižní Ameriky, své zástupce má snad ve všech tamních státech, celkové rozšíření ale nezasahuje do jižního výběžku světadílu. Zajímavé je, že během posledních let se několikrát měnila taxonomie pyrur, protože jejich druhy mají celou řadu poddruhů. Jde ale o tak pestrou škálu, že některé poddruhy začaly být chápány jako nové, samostatné druhy. Někdy se tak uvádí, že dnes existuje asi 31 druhů pyrur a ty mají kolem 40 poddruhů. Na tomto čísle ale neexistuje v literatuře shoda.
Pyrurové v přírodě obývají džungle a zalesněné horské oblasti, některé druhy se vyskytují až ve výšce 4000 m n. m. Velmi rádi se koupou, a tak se obvykle drží vodních toků. Vytváří menší skupinky 6-30 jedinců, během hnízdění ale páry žijí víceméně samostatně. Jsou ale popsána i občasná velmi velká hejna při hromadných přeletech za potravou. Pyrurové se v přírodě špatně pozorují, protože jsou plaší a jejich peří poměrně dobře maskuje.
Mezi papoušky jde o středně menší ptáky, pokrývají rozmezí délky od 22 do 30 centimetrů a váhu 60 až 120 gramů, rozpětí křídel je přitom kolem 30 cm. Délka se uvádí včetně ocasu, který působí v poměru k tělu poměrně dlouze a pomáhá typickému vzhledu. O úplné drobečky tak nejde, ale s velikány řádu papoušků se měřit nemohou.
Nálety na pole
Při takovém počtu druhů a poddruhů existuje velmi široká škála barevnosti, obecně lze ale asi říci, že u nich převládá zelená barva peří. S tím ale, že rozhodně nejde o barvu jedinou a najdeme i několik příkladů druhů bez dominance zelené. Společným znakem mnoha z nich je hnědočervená skvrnka na břiše, typický vzhled jim pak dává lemování peří na hrudi a krku.
Asi nejčastěji doma chovaným druhem je pyrura zelenolící. V základním zbarvení má zelenou většinu těla, světlešedou hruď a tmavě šedou hlavu, břicho je probarvené červenými pírky. Má černý zobák a šedé nohy, typický vzhled mu dotváří výrazný bílý kroužek kolem očí. Jelikož jde o oblíbený druh mezi chovateli, existuje celá řada barevných mutací, například skořicová, ananasová či tyrkysová, kdy je základní zelená barva potlačena ve prospěch jiného odstínu. Navíc má šest poddruhů, které se dále liší barvami.
Pyrurové jsou nenároční na chov. V přírodě vyhledávají širokou škálu potravy od ovoce, bobulí a dalších plodů, přes semena až po pupeny stromů. Navíc se přizpůsobili lidské činnosti a naučili se dělat hromadné nálety například na kukuřičná pole, proto je někteří farmáři považují za škodnou.
Potřebuje pozornost
V zajetí konzumují jak základní suché směsi zrní, tak ocení zeleninu, dostatek ovoce, mají rádi i namáčené či klíčené obiloviny. Nedoporučují se jim ořechy, protože jsou velmi tučné a ne moc vhodné pro zdraví. Na rozdíl od úplně malých papoušků se už nekrmí jen zobáním, ale umí si potravu přidržovat pařátky, čímž připomínají velké druhy.
Jsou to papoušci inteligentní, učenliví a také velmi hraví. Neustále má potřebu něco zkoumat a chovatel by neměl dopustit, aby se ve voliéře nudil. Jsou také známí jako skuteční letečtí akrobati, kteří umí létat velmi rychle, prudce mění směr letu a podobně – bohužel podmínky vhodné k letu jim ne každý chovatel může poskytnout.
Mají poměrně dlouhý život, až 25 let a na své lidi jsou velmi fixovaní. Není to tedy papoušek, který by měl čekat celé dny ve voliéře sám – vyžaduje zkušenějšího chovatele a hlavně oddaného lidského kamaráda, který je ochotný mu náležitou pozornost věnovat.
Lidé, kteří si oblíbili pyrury říkají s nadsázkou, že jsou to takoví zmenšení arové. Mají akrobatické a letecké projevy velkých papoušků, je velmi inteligentní a hlavně skutečně přátelský a nakloněný lidské společnosti. Mají sice své nároky, odměnou za péči a pozornost je ale skutečný kamarád.
Chovatelé uvádí, že spokojený pyrura patří mezi nejmazlivější mezi papoušky, dokáže prý ležet na klíně a nechat se hladit až do usnutí. Někdo říká, že pyrurové jsou příliš ukřičení, jiní chovatelé to zase po zkušenostech s jinými, hlučnějšími druhy popírají.
Vstoupit do diskuze (0)