Načítání obsahu, prosím počkejte

Submisivní chování u psa není jen o podřízenosti

22. 1. 2022 – 16:08
0
Submisivní chování u psa není jen o podřízenosti Ilustrační snímek | zdroj: Pixabay

Často se v otázce výchovy psů skloňuje téma dominance a submisivity. Mnozí odborníci upozorňují, že tyto termíny jsou do určité míry překonané a vycházející ze starších představ o psím chování, odpovídajícím hierarchii vlčí smečky. Proto máme tendenci je někdy chápat poněkud citově zabarveně na škále špatná-dobrá. Na příkladu tzv. submisivního chování si ale můžeme ukázat, že jde ve skutečnosti o přirozenou součást psí komunikace, kterou nám často dávají najevo nejen nervozitu, ale i otevřenost, snahu o smír, či dokonce přátelskost. 

Problém dominantní x submisivní se táhne teorií psí psychologie už dlouho a dodnes se o něj vedou spory. Samozřejmě, existují mnohé negativní rysy chování, které je dobré výcvikem odbourávat. Jednoduchá škála těchto termínů ale do značné míry vznikala na základě studií chování ve vlčích smečkách. Jeden proud teorie psího výcviku ale upozorňuje na to, že badatelé v polovině 20. století nejenže některé věci u vlků nepochopili správně, ale navíc že vztah člověka a psa není se vztahy uvnitř divoké smečky úplně totožný. Ne snad, že by vše byl omyl, ale přesto je dobré varovat před příliš schematickým chápáním psa touto optikou. 

S tímto úhlem pohledu tedy můžeme tvrdit, že ačkoliv slovo submisivní značí spíše „podřízený“, ve vztahu k člověku a ke komunikaci by bylo vhodnější jej chápat jako „otevřený“ či „přístupný“. Stejně tak platí, že dominance se nerovná agresivitě a submisivita a dominance nejsou nutně protiklady. 

Chování, které se označuje jako submisivní, je tedy dobré vnímat jako komunikační signály, které pes vysílá směrem ke svému člověku. Obecně jimi říká, že není hrozbou. Na konkrétní situaci pak záleží, zda zároveň naznačuje, že je přístupný ke hře, ale také například že chce uklidnit situaci či že si není nejistý naší reakcí, ale že rozhodně nestojí o konflikt. Někdy jsou nuance velmi jemné a záleží na tom, jak moc člověk své zvíře zná. Usmíření, uklidnění, otevření a hravost jsou ale pomyslné bubliny, které se do určité míry prolínají a ke kterým řeč těla směřuje. 

Strach i výzva ke hře

Specifickým projevem je tzv. submisivní močení. S tímto termínem se totiž částečně pohybujeme na poli skutečné podřízenosti či strachu. Obvykle se s takovým „učůráváním“ setkáváme spíše u štěňat, vyskytovat se ale vzácněji může i u dospělých psů. Pes může být dobře vycvičený v ovládání močení a netrpí inkontinencí, ale přesto mu něco uteče. Obvykle k tomu dochází, pokud se ke zvířeti přiblíží člověk a pes si není jistý, co čekat. Dává tak najevo svou nejistotu, strach, někdy právě i zmiňovanou podřízenost. Při těchto, obvykle nežádoucích, projevech je dobré posilovat mazlíčkovu sebedůvěru. Dávat mu najevo přátelství a respekt, chybou by bylo jej za takové močení jakkoliv trestat či nadávat.  

Typický signál, který podvědomě vnímáme jako podřízenost je nastavení podbřišku. Pes si zkrátka lehne na záda a odkryje tak měkké, zranitelné partie těla. Navzdory tomu, že se póza obvykle interpretuje jako jistá kapitulace a odevzdání se, může to v řeči těla značit i pozvání ke hře a mazlení. Je dobré analyzovat další indicie, co nám vlastně dává zvíře najevo. Pokud je viditelně uvolněné a zdá se být v dobrém rozmaru, je možné ho podrbat a ukázat mu, že jeho pozvání přijímáte. Když se nám ovšem pes zdá napnutý a nervózní, přistupujeme k němu opatrně. Rychlý pohyb by si mohl interpretovat tak, že jsme jeho podřízenost nepřijali a chystáme se zaútočit. 

Velmi charakteristické je pro pejsky to, že se vyhýbají pohledu do očíV tomto případě jde skutečně o chování, které známe i ze zvířecí smečky. Pohled přímo do očí je výzva, ba dokonce výhrůžka. Proto pes, který se nám nechce do očí zakoukat není stydlivý, jen nechce vyvolat konfrontaci. Ještě dodejme, že naopak zírání ale ne vždy výzvu znamená, a ne vždy je to snaha o prosazení psí dominance. 

Tělo napoví

Sklopení uší a stažení dozadu je projev jisté nervozity a napětí. V tomto případě velmi záleží na zbytku řeči těla, v některých případech může jít dokonce o výhrůžku. To ale obvykle poznáme podle výraznějších znaků, jako je vrčení a ustupování. V mnoha případech takto dává pes najevo ostražitost či dokonce strach a podle toho k němu musíme přistupovat a umět ho uklidnit. Bohužel, ne u všech plemen jsou psí uši dobře čitelné. 

Jiné části těla ovšem mohou hovořit zřetelněji. Tak například nízké postavení oháňky může naznačovat podřízenost, strach či nejistotu. Podobně i snížený postoj směřuje tímto směrem. Pes se snaží vypadat malý a nehrozivý v reakci nejen na situaci probouzející strach, ale i pokud chce vypadat přístupnější a bránící konfrontaci. 

V napjaté situaci si mohou psi navzájem olizovat čumáky. Kromě uklidnění je to také vyjádření vzájemného respektu. Chovatel to může pozorovat jak při setkání mazlíčka s neznámým psem, tak se starým kamarádem –v podstatě je lepší nechat pejsky, ať si vyřídí svoje a pokud je to možné, tak jim v podobném chování nebránit. Podobnou roli pak hraje i olizování se. To je velmi časté gesto řeči těla, kterým pes intenzivně vysílá klidné, usmiřující signály, případně při boji s nervozitou. 

Když se pes usmívá“ či zubímůžeme si to splést s projevem agresivity. Na rozdíl od vrčení a cíleného ukazování tesáků ale v tomto případě nejde o hrozbu. O co jde, naznačí zbytek těla, to je totiž uklidněné a uvolněné, oproti tomu při cenění zubů bývá napjaté a připravené udeřit. Pes se snaží dávat takto najevo někdy podřízenost, zároveň ale i přístupnost a přátelskou náladu. Ne u všech je to dobře čitelné, a hlavně u cizích zvířat musíme být obezřetní. U vlastního mazlíčka se ale člověk snadno naučí, kdy se na něj zubí přátelsky a kdy výhružně. 

Pamatujme, že pes, který se uchyluje k submisivnímu chování, má jeden základní cíl: ukázat, že není hrozba. Motivace mohou být různé, od uklidnění napětí, přes zvládání strachu až po snahu začít si hrát. Když se takto projevuje směrem k člověku, pak to znamená, že ho vnímá jako jistou autoritu. Není ale potřeba dělat nějaké další kroky a potvrzovat svou dominanci či převahu. Naopak, pokud zareagujeme, jak mazlíček doufá, tedy mírně a přátelsky, pak jsme správným směrem podpořili vzájemnou komunikaci a porozumění. 

Zdroje:  Vlastní , thesprucepets.com

Nejnovější články