Samozřejmě, někdo může namítnout, že slušnost, prosení a dobré mravy jsou lidské konstrukty. Nejde o to, že bychom chtěli ze psa vychovat anglického gentlemana. Když je ale řeč o umění poprosit, pak jde hlavně odbourávání panovačného, dominantního a vynucovacího chování. A to je něco, co při minimalizaci prospěje takříkajíc oběma stranám vodítka. 

Základní problém je v tom, kdy se chovatel dopouští té chyby, že aby uklidnil psí naléhání, dá mu, co si trochu násilím vyžaduje. Je to do značné míry pochopitelné, protože je to rychlejší a pohodlnější řešení, než aby člověk řešit nežádoucí chování a nespokojeného psa. Někdy to ani nevnímáme jako rozmazlování, ale jako cestu nejmenšího odporu. Pes škrábe na dveře? Spěcháme je otevřít, ať je nepoškodí. Zvíře štěká před chystáním jídla? Majitel spěchá, aby se pes uklidnil. Tím ale omylem psa učíme, že přesně tyto panovačné metody fungují. Při úspěšném učení se poprosit je ale možné negativní chování velmi rychle eliminovat. 

Sedni!

Jako gesto „prosím“ můžete psa učit v podstatě jakékoliv klidné chování, asi nejpraktičtější a nejjednodušší je zvolit sednutí. Cílem je, aby se mazlíček naučil, že když něco chce, zaujme klidnou sedící pozici a tím vysílá signál „prosím, přál bych si...“. Psi jsou velmi učenliví tvorové, a tak dokážou pochopit koncept toho, že správné prošení má pozitivní efekt. 

Klíčem je se pokusit zvíře dostat do stavu, kdy začne chápat, že klidný, sedící postoj spouští společný výcvik či hru zaměřenou tímto směrem. Samozřejmě, psi nejsou jasnovidci, ti dominantní pak mohou podobné gesto cíleně bojkotovat. Je proto dobré se pokusit „vzdorujícího“ psa do správné pozice pro začátek trochu nalákat či mu ji naznačit.

Vše by samozřejmě mělo probíhat v pozitivním duchu a bez násilí. Důležité je, aby zvíře kromě začátků sedalo do klidné polohy samo. Pokud tak činí na základě povelu, je to hodný a poslušný pes, nemusí ale pochopit koncept toho, že akci může svým prošením sám vyvolat. 

Obrňte se trpělivostí

Pro psa může být velmi obtížné a zdlouhavé opustit staré návyky. Zde je potřeba se obrnit trpělivostí. Na jednu stranu se nesmíme uchylovat k násilí, křik a tresty při takovém výcviku působí jen destruktivně. Zároveň musí ale pes vidět, že i když naléhá a štěká sebevíc, tak se žádná hra, procházka či jídlo nekoná. Ba co víc, lidskou reakcí na jeho vynucování je to, že člověk přestává s činností pro psa, tedy třeba s chystáním večeře. Zde pro jistotu dodejme, že to není nabádání k trestání hladem. Pes musí své žrádlo dostat, je ale dobré mu zkusit vštěpovat, že jeho nežádoucí akce mohou mít pro něj nežádoucí důsledky. Když začne štěkat, odložte misku a odejděte, dokud nepřestane. 

Výcvikový program „prosím“ lze aplikovat v řadě situací. V podstatě se můžete zamyslet nad tím, kde byste sami někoho mezi přáteli či v rodině o něco poprosili. Případně se soustředit na ty momenty, kdy je psí panovačné chování nejvýraznější. Příkladem jsou vedle času jídla a procházek třeba zmiňované pouštění ven, chování v autě (skákání na dveře „chci ven, pusť mě honem ven“ hned po zastavení), hry na aportování a podobně. Zkrátka všude tam, kde by si chtěl pes akci vynucovat násilím. 

Pokud se podaří vštípit mazlíčkovi trochu „dobrých mravů“ a schopnosti poprosit, je to jen dobře. Je snazší mít bezpodmínečně rád tvora, který vás nenutí násilím do her a krmení. Samozřejmě, vždy budou jedinci, se kterými bude při takovém výcviku těžká práce. Navíc lidská trpělivost není nekonečná. Důležité je zachovávat klidnou hlavu a emoce na uzdě. Jde nám o postupné zlepšení chování, nikoliv tvrdé donucení ke změně. Výsledek ovšem v mnoha případech stojí za to.