Načítání obsahu, prosím počkejte

Pastevecký kolos, kterého jako mazlíčka choval Král Slunce

Pastevecký kolos, kterého jako mazlíčka choval Král Slunce Pyrenejský horský pes | Zdroj: aprilsuzi@Pixabay.com

Pyrenejský horský pes patří do široké skupiny pasteveckých psů evropských hor od Karpat po Pyreneje. Jsou si navzájem relativně podobní, ať už jde o maďarského kuvasze, slovenského čuvače či polského podhalaňského ovčáka. Pyrenejský horský pes je z nich patrně největší, a představuje tak skutečného psího obra mezi tímto molossoidním typem psů.

Zajímá-li nás historie pyrenejského horského psa, můžeme se přesunout do 14. století. Toto plemeno se totiž liší od svých ostatních pasteveckých bratranců v tom, že má starší dějiny lépe zachycené. I u ostatních podobných plemen se předpokládá, že jsou stará, jejich předmoderní historie je ale značně nejistá.

Pyrenejský pes měl ale to štěstí, že byl ve 14. století oblíbeným plemenem francouzského šlechtice Gastona III., vévody z Foix, známého také jako Gaston Phoebus. Ten v Pyrenejích vlastnil hrady Foix, Orthez a Carcassonne a ve své době se proslavil jako výjimečný lovec. Lov byl celým jeho životem, vlastnil prý na 1500 psů a dokonce o lovu napsal knihu Livre de Chasse.

V tomto díle zmiňuje obří psy (obří ve srovnání s loveckými ohaři, na které byl jinak zvyklý) zvané Matin, což v dobové francouzštině značilo velký nebo silný. Tito psi prý byli dokonalými hlídači na jeho hradech. Podle vlastních slov věnoval vévoda Gaston hodně pozornosti i překvapivě modernímu šlechtění, kdy Matin psy křížil s jinými plemeny a snažil se tak získávat dokonalé psy pro různé účely – hlídání, štvanice, hon na kance, na medvědy a na vlky.

Jak si ale na konec kapitoly věnované Matinům poznamenal: "Jsou to skvělí psi, ale mají vlastní hlavu a někdy se rozhodnou neposlechnout. Na lov se nehodí, za to jsou skvělými ochránci hradů i stád." Jistě nepřekvapí, když prozradíme, že francouzští kynologové se shodují, že za jménem Matin se skrývá právě pyrenejský horský pes.

Mazlíček ve Versailles

Moderní historie plemene se pak začíná psát v podstatě už na konci 17. století. Tehdy se pyrenejští horští psi dostali na dvůr slavného Ludvíka XIV. Jeden z jeho synů totiž jako malý chlapec trávil nějaký čas na zámku v Pyrenejích a tyto ovčáky si tam tak zamiloval, že si jich vzal několik s sebou do Versailles. Královští dvořané je tak začali chovat jako mazlíčky (protože ve Versailles byste marně sháněli stádo ovcí) už v průběhu 17. a 18. století.

Po určitou dobu šlo o možná vůbec nejpopulárnější plemeno francouzské nobility. Francouzská revoluce ovšem viděla psí společníky jako šlechtickou rozmařilost a nepasteveckou linii plemene revolucionáři málem vyhubili. S nástupem romantismu se ale znovu vrátili do módy a můžeme říci, že v této době se masově z Pyrenejí šíří nejprve do Evropy, později do celého světa. Podrobný moderní popis plemene vznikl v roce 1897, dnešní standard plemene vychází ze standardu z roku 1923.

Šestiprstý pes

Jak jsme řekli, je mimořádně velký. Samec měří 70–80 cm a váží 50–60 kg, feny jsou trochu menší. Je velmi silný, ale nenazvali bychom ho mohutným či těžkopádným – naopak se vyznačuje překvapivou mírou mrštnosti a elegance. Typický výraz tváře dělají menší oči a relativně malé zavěšené uši. Jeho hlavním znakem je však těžká, hustá srst, která někdy i vytváří hřívu. Obvykle bývá bílá, někdy má i šedé či žluté znaky. Tato srst ho dokonale chránila v drsném horském prostředí a dnes je mu skutečnou ozdobou. Vyžaduje si ovšem značnou péči, aby nezačala plstnatět.

Zajímavostí je, že všechna francouzská pastevecká plemena, včetně pyrenejského psa, mají jako nutný plemenný znak tzv. paspárky. Jde o pátý prst na pánevních končetinách. Ten je u většiny psů zakrnělý, případně jen malý a jako by visící na kůži. Francouzští ovčáci je ale mají plně vyvinuté a často dokonce dvojité. Pyrenejský horský pes se tak řadí mezi zvláštní, tzv. šestiprsté psy. Paspárek údajně pomáhal při bojích s vlky a medvědy, psi jej aktivně využívají při pohybování se po hřbetech ovcí či překonávání bahnitého terénu.

Pyrenejský pes vyniká mimořádným klidem a trpělivostí, obvykle vůbec nejsou agresivní. To je častá vlastnost pasteveckých psů – jsou klidní a samostatní, vědí ale co je jejich a co hlídají. Své rodině jsou tak dokonale věrní a ochranitelští a citliví vůči dětem.

Zároveň na ohrožení svého obydlí či svých lidí (no, a taky ovcí, samozřejmě) reagují tvrdě a nesmiřitelně. Tak jako bývali skvělými pastýři, jsou dnes tedy výjimečnými hlídači. Není asi potřeba zdůrazňovat, že takto velké plemeno potřebuje opravdu dostatek prostoru, nejšťastnější je asi na zemědělských usedlostech, ale jistě postačí i zahrada.

Jeho věrnost rodině a oddanost dětem se odrazila i v literatuře – slavná Bella z knihy Bella a Sebastian od Cécile Aubryové byl právě pyrenejský horský pes. Tenhle krásný literární pomník si tito psi zaslouží – protože na to, že začínali svou kariéru v chudých horách, tak udělali po lidském boku docela hvězdnou kariéru a získali pěknou porci zasloužené popularity.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články