Přímé zmínky o kuvaszích pocházejí až ze 17. století, jejich předci ale byli podle všeho přítomni v maďarské kotlině od příchodu Maďarů. V roce 1978 objevili archeologové kostru psa z 9. století, která vykazovala až pozoruhodnou podobnost se současnými psy. S tím, jak se staří Maďaři usadili a přeorientovali se na zemědělství a pastevectví, potřeba silných pasteveckých psů ještě vzrostla. Zdá se, že zatímco suché, nížinné oblasti Uher byly vhodné spíše pro plemena typu komondor, horské a deštivé oblasti vyhovovali kuvaszům (nebo psům, ze kterých kuvaszové vzešli).

Existují zmínky o mohutných bílých psech na dvoře krále Matyáše Korvína v 15. století. Tehdy byla obliba plemene možná na vrcholu, neboť šlechta krále napodobovala a tyto psy si vydržovala. Štěňata pravděpodobných kuvaszů navíc sloužila i jako cenný dar cizím vyslancům. Právě Matyáš Korvín je prý užíval jako lovecké psy a jedna teorie říká, že snad mohli být právě za tímto účelem vycvičeni. Kočovným Maďarům by totiž byli užitečnější mohutní psi k lovu medvědu a vlků, než psi pastevečtí – v pastevectví se ale nakonec ukázal být pes schopnějším.

Za války byli téměř vybiti

Chov kuvaszů byl na maďarském venkově poměrně rozšířený až do druhé světové války, kdy byla drtivá většina psů vybita. Nevíme o jiném případu plemene, na kterém by se zrovna válka takto podepsala. Kuvaszům se sice na venkově dařilo, ale přesto šlo pořád o relativně omezené území, kde se tito psi vyskytovali.

Když se pak přes tuto zemi přehnala fronta, stalo se to psům osudným. Část psů se pokoušeli z rozmaru pro sebe zabavit němečtí důstojníci, prostí vojáci obou stran je ale v bojích stříleli. Setkání s velkým, zuřivým a odhodlaným hlídačem často opuštěných stavení nebylo příjemné, a tak vojáci při přesunech krajinou volili rychlé, kruté řešení takových střetů.

Po druhé světové válce se tak ukázalo, že v celém Maďarsku zbývá jen něco přes 30 čistokrevných kuvaszů. Nadšencům se ale podařilo spustit záchranný chovný program, kterému se především podařilo zpropagovat psa jako národní poklad a pýchu. Díky tomu se podařilo plemeno zachránit.

Byly učiněny některé ústupky, jako například částečné zařazení pyrenejského horského psa do chovných programů, aby se předešlo budoucím genetickým problémům danou malým počtem jedinců. Dnes je kuvasz v Maďarsku opět poměrně rozšířený, byť za hranice proniká velmi pomalu.

Velmi mohutný pes

Kuvasz je silný, mimořádně mohutný pes, o výšce 66–75 cm a váze 30–52 kg. Má těžkou muskulaturu i robustní kostru, vše navíc umocňuje mohutná srst. Vzhledem je podobný pasteveckým psům blízkých hor – slovenskému čuvači či slovenskému podhalaňskému ovčáku (s nimiž je patrně příbuzný). Pro tyto karpatské ovčácké psi je nejtypičtější právě mohutný, obvykle bílý kožich, který chrání před chladem a nepřízní počasí. Maďarský standard plemene povoluje kuvaszům i tmavší a nahnědlé odstíny srsti. Musí být ale vždy zvlněná, rovná srst se považuje za vadu.

Je to odvážný a nebojácný pes, skutečný voják mezi pasteveckými plemeny. Je také sebevědomý a nezávislý, proto potřebuje při výcviku pevnou ruku a rozhodně patří mezi nejtěžší plemena ke zvládnutí. Je-li mu ale věnována správná a trpělivá péče, je to hlídač nade všechny věrnější.

Jako všichni pastevečtí psi si chrání svou rodinu, kterou miluje a se kterou je veselý a hravý. Stává se tak psem, který zvládá jak náročný pohybový program s pánem, tak hry s dětmi, a ještě při tom všem oddaně hlídá dům i pozemek.

Kuvasz je tedy po právu řazen mezi národní symboly Maďarska, protože jako celá země si prošel dlouhou, hrdou a někdy i těžkou historií.