Načítání obsahu, prosím počkejte

Kočka s divokou pověstí

Kočka s divokou pověstí Pixie-bob je jedno z méně známých kočičích plemen | zdroj: Wikipedia.org

O kočkách pixie-bob se občas říká, že jejich předkem je rys, genetické testy to však nepotvrdily. Přesto se jedná o zajímavé a krásné plemeno s pozoruhodnou povahou.

Historie plemene se začala psát v půli 80. let, kdy americká chovatelka Carol Ann Brewerová získala strakatého kocoura - polydaktyla s krátkým krkem. Rok nato získala dalšího, značně vzrostlého, kocoura, o kterém se soudilo, že je potomkem rysa. Toho spářila se strakatou kočkou ze sousedství. Z vrhu, který se narodil na jaře 1986, dále využila jednu z kočiček, které říkala Pixie. A právě ta se stala jakousi pramáti plemene pixie-bob, neboť Brewerová odstartovala chovný program.

Nakonec do něj zařadila více než dvě desítky koček ze sousedství, o kterých soudila, že vzešly ze spáření kočky a rysa. A nebyla jediná, kdo se v Americe snažil vyšlechtit lehce divoce vypadají plemeno. Uznání u TICA, asi nejznámější americké organizace chovatelů koček, se pixie-bob dočkala v 90. letech.

Navzdory legendám o divokých předcích, které ostatně genetické testování nepotvrdilo, má pixie-bob spíše milou, až psí povahu. Tyto kočky jsou známy svou věrností, hravostí, ale i temperamentem - proto se hodí spíše k aktivnějším lidem. Pixie-bob jsou také inteligentní a vynalézavé kočky. Dobře vycházejí s dětmi i s jinými zvířaty v domácnosti.

Milují procházky i jízdu autem, ale jinak jsou dost fixovány na určité domácí prostředí. Novému, po stěhování, budou špatně uvykat.

Co se vzhledu týče, jsou pixie-bob většinou jen o málo větší než jiné domácí kočky. V průměru mají kolem pěti kilogramů, opravdu velké kočky produkuje jen část chovatelů.

Pixie-bob nicméně na rozdíl od jiných kočičích plemen rostou průběžně po čtyři roky. Některé kočky mají žíhané zbarvení podobné rysům, mnohdy v načervenalém tónu. Většina z nich je krátkosrstá, jen část má dlouhou srst. Není náročná na péči, stačí ji jen občas pročesat.

Pixie-bob se také řadí k celkem zdravým plemenům. Chovatelé sledují případné neduhy napříč rodokmeny prostřednictvím databáze.

Vzhledem ke své nestandardní stavbě těla by měly přijímat více bílkovin. Typické je pro ně také to, že málokdy, a někdy vůbec, nemňoukají, vydávají jiné zvuky - například jakési "cvrlikání" či vrčení. Nu, a někteří zástupce plemene jsou polydaktylové.

Zdroje:  vlastní

Nejnovější články