Načítání obsahu, prosím počkejte

Italský ohař miluje pohyb a děti, hlídače z něj ale neuděláte

Italský ohař miluje pohyb a děti, hlídače z něj ale neuděláte Italští ohaři různého věku | zdroj: public domain

Italský ohař neboli Bracco Italiano je jedním ze psích plemen, které zrodil Apeninský poloostrov. Jde o poměrně velkého psa vyšlechtěného pro lov, snad dokonce o nejstaršího z evropských ohařů. U nás sice nepatří mezi plemena početná, i přesto jej můžeme potkat i v Česku.

Jak už to tak bývá u starých plemen, jeho historie je trochu zamlžená a ne všechny zdroje se shodují. Někteří nadšenci tvrdí, že původ psa lze vystopovat až do antiky, to je ale velmi neprůkazné.

Ve středověku se nicméně objevují fresky a vyobrazení loveckých psů, kteří jsou dnešním italským ohařům velmi podobní. Severoitalští ohaři obecně přitom byli už v pozdním středověku cenění a žádaní. Máme například zprávy o tom, že francouzští králové Ludvík XII. či František I. si v 15. a 16. století řadu těchto psů odvezli.

Středověké dějiny plemene jsou tedy nejisté, moderní chov ale začíná poměrně brzy. Už v 18. století nastává díky zájmu šlechty velký rozvoj plemene. Pes začíná být cíleně šlechtěný jako specialista na lov zvěře. Ostatně název bracco je odvozený od latinského bracus – tj. mrštný či rychlý. O významu těchto chovů hovoří i to, že když v 19. století vzniká první chovatelská asociace v Itálii, jejím prvním registrovaným plemenem byl právě italský ohař.

Trochu paradoxně pak ale vypadá skutečnost, že mezinárodní asociace FCI zaregistrovala psa až v roce 1956. To je dáno jistými spory kolem uznání standardu plemene, spolu s problematickou situací za války. Uvádí se, že v roce 2011 bylo registrováno v plemenných knihách 24 613 čistokrevných ohařů, přičemž jejich počty setrvale rostou.

V klidu, dokud se něco nezačne pohybovat

Bracco Italiano je přímo prototypem ohaře – čtvercové tělo (kohoutková výška je zhruba stejná, jako délka těla), velká hlava s dlouhýma, svěšenýma ušima a výrazné, povislé horní rty tlamy. Měří do 65 cm při maximální váze 33 kg. Srst má krátkou a hustou.

Zajímavé je, že standard plemene má poměrně přísné nároky na uznávané zbarvení. Kožich by měl být bílý, čistý či s kresbami, a to hnědýma, nazrzlýma či s hnědým žíháním. Hnědorezavá kombinace kreseb je asi nejčastější, přitom za chybu proti standardu se považuje i obyčejná černá srst nebo tříbarevné kombinace.

Jako všichni ohaři je i ten italský věrným, přátelským psem. Má rád děti a vlastně nevychází špatně ani s cizími lidmi, bracca proto obvykle mezi hlídači nenajdeme. Třebaže je původně lovcem, nemá problém ani s jinými zvířaty – pokud ovšem nezačnou utíkat. Rychle se pohybující tvorové, ať už je to běžící kočka či listonoš na kole, mohou aktivovat jeho lovecké pudy.

Celkově je velmi mrštný a pohyblivý, jak jsme zmínili v souvislosti s jeho jménem. Není to tedy pes, který by ocenil zahálku a nedostatek pohybu. Staletí loveckého šlechtění se projevuje například v tom, že bracco italiano obvykle miluje aportování.

Není to úplně nenáročný pes na výchovu a to překvapivě pro jeho citlivou duši. Chovatelské chyby, křivdy, trestání a podobně si totiž pamatuje velmi dlouho a můžou se negativně projevit v jeho povaze. Bracco italiano není jen "rodinným stříbrem"! mezi italskými plemeny – přes svou dlouhou historii je to živoucí plemeno, jehož obliba neutuchá a které se pomalu, ale jistě přesouvá z kategorie "lovecký pes" do kategorie "milovaný společník".

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články