Načítání obsahu, prosím počkejte

Irská plemena setrů: Kterak obliba jedné barvy málem pohřbila celé plemeno

31. 1. 2021 – 7:08
0
Irská plemena setrů: Kterak obliba jedné barvy málem pohřbila celé plemeno Irský (červený) setr | zdroj: Mr_Incognito@Pixabay.com

Plemena souhrnně označovaná jako setři patří mezi loveckými ohaři britských ostrovů k nejvíce ceněným. Vedle setra anglického a gordonsetra jde o dvě plemena setrů z Irska – červenobílé a červené, zvané prostě irští setři. Tito psi dnes nejsou jen oblíbenými loveckými plemeny, ale jde také o stálice psích výstav a populární mazlíčky. Irský červenobílý setr a irský (červený) setr jsou skoro identičtí, dnes se ale považují za dvě samostatná plemena.

O psech zvaných setter hovoří už kniha De Canibus Britannicus ("O psech Británie") z roku 1570. V tehdejší době šlo ale především o označení typu loveckého psa, než o vymezení plemene jako takového. Název pochází z anglického to set, tedy v podstatě "stavět se" – proto se česky někdy používal termín "stavěcí pes", případně postaru i půvabné "líhací pes". Toto jméno odkazuje na schopnost setrů tzv. vystavovat, tedy zvláštním postavením těla označovat místo padlé kořisti, především ptáků. Předci dnešních setrů začali být oblíbení, když se s rozvojem palných zbraní mezi britskou šlechtou rozšířil lov na ptáky jako kratochvíle.

Setři jako samostatní psi se zformovali nejpozději v 17. století na základě křížení loveckých psů ze Španělska a Francie. O specificky irských setrech se začíná hovořit v průběhu 19. století. Nejprve byl definován setr anglický – a na základě tohoto "prvního" setřího plemene tak bylo možné jasně říci, že psi z této skupiny jsou v Irsku odlišní.

Irského setra definovala především jeho barva, která se od anglického zásadně liší – převažovala bílá s červenými znaky, vzácněji čistě červená (barva je načervenalý odstín hnědé, používá se označení červená) či bílá. Původní irský setr je tedy bílý, s hnědočervenými fleky na tváři i těle. Už v 19. století byl ale pozorovatelný úpadek této varianty.

Lepší maskování 

Statistiky psích přehlídek z Dublinu ukazují, kterak od roku 1875 setrvale klesal počet registrovaných psů v bíločervené variantě a začíná převažovat jednobarevná červená. Některé zdroje uvádějí, že dvoubarevní psi se začali ztrácet už v polovině 19. století. Došlo totiž k tomu, že o jednobarevné, tmavě zbarvené psy byl mezi lovci mnohem větší zájem – lépe se totiž v krajině maskovali.

Protože nabídka reagovala na poptávku, začali podle všeho chovatelé systematicky rozmnožovat červenohnědou variantu. Je velmi pravděpodobné, že při tom do rodových linií přikřížili i jiné psy neznámého plemene, zato vyhledávaného zbarvení. Červení setři se tak od červenobílých lehce vzdálili i geneticky.

Irish_Red_And_White_Setter_in_Tallinn_5 Irský červenobílý je starším ze dvou irských plemen setrů | zdroj: commons.wikimedia.org (autor Томасина)

Tak se stalo, že roku 1886 v Dublinu Irish Red Setter Club sestavil první standard mladšího irského (červeného) setra, zatímco původní červenobílý pes se ocitl na pokraji vyhynutí. To je důvod, proč se pod prostým označením "irský setr" dnes mezinárodně objevuje jednobarevný pes, zatímco starší, původnější varianta má krkolomnější název plemene "irský červenobílý setr".

Červená varianta si získala velkou oblibu v Evropě i ve Spojených státech a velmi se rozšířila. Původní setři ale naštěstí nakonec nezanikli a díky několika málo nadšencům se podařilo pár rodových linií udržet. Teprve až v 70. letech 20. století se však podařilo spustit cílený program na obnovu plemene.

Červenobílých psů začalo přibývat, původní smělé plány ale narážejí na překážky příbuzenské plemenitby. Dodnes tak platí, že hnědá/červená varianta dominuje světu setrů, zatímco červenobílá je málo početná a poměrně vzácná i v samotném Irsku. Alespoň už ale není ohrožená.

Rozdíl jen v barvě

Vzhled těla obou plemen je takřka totožný a vlastně pro něj platí obecná charakteristika všech setrů: jsou to středně velcí psi, s atletickým tělem. Nejsou mohutní a působí velmi hbitě. Typické jsou pro ně velké svěšené uši a velký čumák. Charakteristický vzhled dodává hlavě vyklenutý tvar temene lebky.

Britští chovatelé říkají, že tito psi jsou aristokrati a je to poznat na jejich stylu pohybu i eleganci těla. Mají jemnou, středně dlouhou srst s podsadou, která chrání před chladem. Srst bývá delší na předních i zadních nohách, hrudi a ocase - vytváří tak typické praporce, kalhoty a náprsenky, jejichž pěstěná podoba je obzvlášť ceněná u výstavních psů. Jak jsme uvedli, zbarvení srsti je hlavní rozdíl mezi dvěma irskými plemeny.

Jsou to aktivní, hbití psi. Dodnes jsou velmi oblíbení mezi lovci pro svou schopnost tzv. vystavování – zaujetí zvláštní pozice těla, kterou označují kořist. Při výcviku ale bývají trochu tvrdohlavější – to, spolu s jejich velkými nároky na aktivní životní styl, vede k tomu, že je v posledních letech irský setr na ústupu.

Irský setr má totiž neutuchající temperament lovce a potřebuje svou energii často a pořádně vybíjet. Jinak jsou to ale dobrosrdeční a mírní tvorové, kteří velmi dobře snáší i děti. Pro svou kamarádskou a hravou povahu jsou oblíbení a už z 19. století známe příklady, kdy se z "pracovního" psa-lovce stal člen rodiny.

Setři jsou trochu specifickým plemenem – tradiční, po staletí oblíbení a schopní. Zároveň ale nestojí na piedestalu nejoblíbenějších. Kdo si ale irské setry zamiluje, ten říká, že je to hluboká láska na celý život. A je nakonec jedno, jestli se bavíme o setrech červených nebo červenobílých.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články