Načítání obsahu, prosím počkejte

Herkules antilský: Krásný rohatý obr, který se s vámi nepomazlí

Herkules antilský: Krásný rohatý obr, který se s vámi nepomazlí Brouk herkules | zdroj: Profimedia.cz

Kdo se rozhodne pro chov hmyzu, ten ví, že může volit z široké škály tvorů. Někteří vynikají barevností, jiní zvláštním chováním, další zase rozměry. Příkladem takového pozoruhodného hmyzu je i zástupce brouků herkules antilský. Fascinující tvor, který patří mezi největší z těch, které svět hmyzu může nabídnout.

Herkules antilský (Dynastes hercules) je jeden z šesti zástupců rodu herkules, kteří spadají do řádu brouků. V přírodě se vyskytuje ve Střední a Jižní Americe, od jižního Mexika po Bolívii. Populace zahrnuje také oblast Malých Antil (odtud jeho jméno), Trinidad a Tobago, Brazílii, Ekvádor, Kolumbii a Peru. Dělí se podle regionů asi na deset poddruhů (o některých poddruzích se vedou taxonomické spory), ty se kromě oblastí výskytu liší hlavně velikostí.

Jde o brouka z deštných pralesů, přičemž obývá jak lesy nížinné, tak horské. V poslední době se označuje za ohrožený druh, neboť trpí odlesňováním a je citlivý na čistotu vody. Jinak jde ale stále o relativně běžný pralesní druh

Patří mezi největší brouky vůbec, včetně všech výrůstků může měřit až 18 cm. Je ovšem pravda, že kdyby se bral jen samotný trup, vysokých příček by mezi ostatními brouky nedosáhl – velkou část jeho těla tvoří jeho typické výrůstky. Proto ani jeho celková hmota není na špičce broučích žebříčků.

Larvy velké jako lidská dlaň

Brouk má výrazný pohlavní dimorfismus. Tělo samečka je černé, může mít žluté až olivově zelené krovky (barva je ovlivněná vzdušnou vlhkostí). Honosí se dlouhým chitinovým "rohem", který je nejtypičtějším znakem druhu a který může tvořit až polovinu celé délky brouka. Přesnější by možná bylo říci "rohy", neboť jde v podstatě o výběžky dva – kratší spodní a delší horní – které tvoří jakési kleště. Samičky vypadají o poznání obyčejněji, bez rohu dorůstají jen 5 až 8,5 cm. Obvykle jsou celé černé, jen vzácně mají krovky podobnou barvu jako u samců. Bez rohu je jejich hlava kulatá, s nevýraznými kusadly.

Trochu překvapivě pořád není dostatečně prozkoumaný jejich životní cyklus v divočině. V zajetí ale bylo pozorováno, že samička snáší až 100 vajíček do půdy nebo mrtvého dřeva. Larvy se můžou vyvíjet až dva roky a dosahují pozoruhodných rozměrů sahajících k 11 cm délky a 100 gramům hmoty. Dokážou tak zabrat celou lidskou dlaň.

Zakuklení trvá asi 32 dní, v zajetí se pak dospělí brouci dožívají zhruba šesti měsíců. Larvální stádium tak tvoří větší část jejich života. S rozmnožováním souvisí i jejich typické rohy, slouží totiž k soubojům samců o právo k páření. Při takovém souboji se snaží jeden samec druhého rohy zvednout a drtivě zahodit či s ním udeřit o překážku.

Unese minimálně stonásobek své váhy

Larvy se živí hlavně trouchnivějícím dřevem, dospělí brouci výhradně ovocem, které vyhledávají v noci. O herkulech se říká, že jsou nejsilnějšími brouky na světě, nedávné ověřování jejich silové kapacity ale vneslo do věci trochu pochybností. Od herkulovského brouka prostě sílu čekáme a dlouhé roky nikdo nezjišťoval, zda je pravdivý starý údaj, že brouk unese 850 násobek své váhy. Nové výzkumy ale naznačují, že je to údaj mylný a že půjde "jen" o stonásobek. Což je ovšem i tak úctyhodný výkon.

Při chovu jsou asi nejnáročnější na prostor, pořád ale nemusí jít o masivní terária. Larvy jsou zvyklé se mačkat (uvádí se, že třem stačí nádoba o velikosti 20x12x10 cm), dospělí brouci ocení více prostoru. Chovatelé obvykle užívají plastové krabice s dýchacími otvory a pevným víkem, které brouk neodtlačí. Larvy by se měly držet v teplotním rozmezí 18-25° C, dospělci jsou méně nároční.

Terária musí být vybavena dostatečnou vrstvou substrátu, do kterého se brouci rádi zahrabávají. Z vhodného substrátu s obsahem tlejícího dřeva (hrabanka) jsou larvy živy. Hrabanku si můžeme buď získat sami v lese, ale musíme ji pečlivě přebrat a propláchnout, lepší je asi koupit specializované, čisté směsi.

Herkules antilský je zvířetem, se kterým se zrovna nepomazlíme. Chov takových brouků, a hmyzu obecně, nám ale umožňuje přinést si domů kousek vzdálené divočiny. Díky množení mezi chovateli dnes už divoká zvířata odchytem netrpí a pokud chceme mít doma zvíře, které nepelichá a nekřičí po nás, možná je brouk herkules tím pravým.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články