Původ chůviček je potřeba hledat na dvorech nobility starého Japonska a Číny někdy v 17. či 18. století. Tehdy byl tento ptáček vyšlechtěn křížením různých druhů rodu Lonchura. Z hlediska biologického tak nejde o samostatný druh, ale o domestikovaného hybrida druhu panenka bronzová, což je pravděpodobný výchozí základ šlechtění chůviček. Nicméně pro účely chovatelství se dnes už chůvičky plně chápou jako samostatný druh.

Chůvičky nebyly jen čistě domácími mazlíčky – udává se, že jejich role odpovídala jménu. Pokud v chovech došlo k opuštění hnízda či mláďat nějakých cenných ptáků stojících za záchranu, dávali se právě k chůvičkám. Ty se obvykle dokázaly nejen ujmout vajec, ale i adoptovat mláďata a tak chov zachránit.

Druhým projevem tohoto chování je to, že chůvičky jako vysoce sociální ptáci obvykle žijí tak, že se ve voliérách o jedno hnízdo dělí větší počet párů. O mláďata v hnízdě je při tom pečováno kolektivně (další možný výklad jména chůvička), takové namačkané prostředí ale není nejvhodnější pro bezpečí vajec. Dnes se to tedy někdy řeší tak, že chovný pár po dobu hnízdění odchází raději na samotku.

Jsou to drobní ptáčci, o velikosti maximálně 12 cm. Kvůli jejich hybridnímu původu a cílenému šlechtění existuje široká škála zbarvení, včetně čistě bílé či kanárkově žluté. Za nejběžnější je ale považována hnědá barva s bílým bříškem. Jako u jiných podobných ptáků, má i zebřička nápadně velký zobák trojúhelníkového tvaru. Pohlaví se špatně rozlišuje podle vzhledu, snad jen zkušený chovatel jej může rozpoznat podle zpěvu, případně prý podle způsobu, jakým pták sedí na bidýlku.

Jak jsme řekli, chov chůviček je velmi snadný. Vyhovuje jim semenné krmení obdobné, jako se dává kanárkům nebo zebřičkám, ocení i kousek zeleniny či ovoce. Chůvičky se rády koupou, proto by měly mít kromě pítka v kleci s vodou i misku. Kromě toho, že jsou společenské a nejlépe jim je v malých hejnech, jsou to také ptáci velmi mírní, bez stop jakékoliv agrese. Jsou-li zvyklí na lidi, lze je i brát do ruky a nechat je se socializovat i s člověkem.

Mají poměrně příjemný hlas, přičemž samice obvykle jen švitoří, zato samci vytvářejí celé písně. Ty jsou modulované poměrně složitě a pro každého samečka jsou originální. Z toho důvodu se zpěvu chůviček (či přesněji „chůváků“) věnovala řada studii, která na nich dokázala postulovat zákonitosti ptačí vokalizace a toho jak ptáci skládají své písně v podobné logice, jako se skládá syntax jazyka.

Chůvička je tak ptáčkem nejen s něžným jménem, ale i vzhledem a chováním. Jde o ideálního opeřence pro chovatele-začátečníka, jejich milou společností ale jistě nepohrdne nikdo, kdo je ochotný se jim věnovat.