Alternativní název zebřičky zní pásovník šedý, řadí se do čeledi astrildovitých, v rámci které jde asi o nejhojnější druh. V přírodě se vyskytuje na 75 procent území Austrálie, omezená populace se drží i na některých ostrovech Indonésie kolem Timoru. Proto se rozlišují dva poddruhy – australský a ostrovní – které se lehce liší velikostí. Jako nepůvodní druh byla zavlečena také do Portugalska, Portorika a do USA.

Je usídlena v široké škále typů krajiny – nejčastěji ve stepích s roztroušenými stromy, zasahuje ale i do lesů a v poslední době se adaptovala na okolí lidských sídel. Jde o ptáčka nížinného a vnitrozemského, jsou ale popsány i případy pronikání menších populací jak na australské pobřeží, tak do hor do výšek přes 2000 metrů. Je semenožravá, důležitou součást jídelníčku ale tvoří i ovoce a zelenina.

V přírodě vytváří stabilní páry, které hnízdí ve velkých koloniích. Taková kolonie může čítat kolem 50 hnízd, jsou ale popsány i kolonie s více než 300 jedinci. Obvykle hnízdí v keřích či v hustších stromech, v případě kolonií pak vznikají keře, které jsou doslova obsypány větším počtem hnízd.

Zebřička pestrá | zdroj: Pixabay

Jak jsme řekli, jsou to velmi drobní ptáčci, o délce maximálně 11 cm a váze do 12 g. Základ zbarvení zebřiček je obvykle šedý či skořicový, doplňuje jej ale pestrá kresba, především u samců. Právě kresba pomáhá dobře rozlišit pohlaví.

Zatímco samci mívají vlnkovanou hruď, kropenaté boky a výrazné oranžové líce, samička je obvykle zbarvená jednolitěji, výraznou má jen kresbu pod očima („slzná linka“). Oranžové tváře ale samce prozradí spolehlivě.

Mezi chovateli se cíleně udržují i barevné mutace, které se v přírodě nevyskytují – v klecích tak můžeme potkat i zebřičky s bílým podkresem, celé bílé, žluté, hnědé a podobně. Dominantou těla je výrazný, trojúhelníkový zobák se sytě oranžovou barvou u samců a trochu světlejší u samic. Průměrná délka života zebřiček je 6 let, výjimečně se ale mohou dožít až 10 roků.

Pár zebřičky pestré, sameček se odlišuje pestřejším zbarvením | zdroj: Pixabay

Kromě zbarvení definuje zebřičky také jejich hlas. Není sice příliš hlučný, ale sejde-li se ptáčků víc, začíná nabírat na intenzitě. Zebřičky navíc švitoří často a rády, takže můžeme říci, že nejde právě o tiché mazlíčky.

Hlas mají modulovaný pisklavě, chovatelé někdy říkají, že jim připomíná pískací hračky. Nejde ale o žádné primitivní tóny – zebřičky dokáží vytvářet komplikované písně, které jsou typické hlavně pro samečky. Každý sameček má svou vlastní, unikátní písničku a neustále ji opakuje. Kromě trylkovaného zpěvu mají ale řadu dalších hlasových projevů, kterými komunikují – ať už jako projevy obav, varování, ale i dobré nálady.

Mohlo by se zdát, že zebřičky jsou v chovech trochu ve stínu papoušků. Kdo se ale těmto drobným ptáčkům začne věnovat, ten zjistí, že pro jejich veselé chování a hezký vzhled není těžké si pro ně v srdci najít pevné místo.