Český strakatý pes byl dříve zván Horákův laboratorní pes. Toto jméno plemena naznačuje dvě věci: u jeho vzniku byl kynolog František Horák a jeho vznik či účel patrně souvisel s vědeckým laboratorním prostředím. Skutečně, motivace k vytváření plemene se nám dnes mohou zdát poněkud necitlivé – sousloví "laboratorní pes" je totiž ze stejné množiny, jako "laboratorní myš". Šlo o to získat psa vhodného k lékařskému a genetickému výzkumu, především pak ke studiu epilepsie.

Šlechtění započalo v roce 1954 ve fyziologickém ústavu Československé akademie věd v Praze. František Horák tehdy zkřížil vlkošedou fenu Rigu (váhá 25 kg) a malého tříbarevného psa Míšu (10 kg). Zajímavé bylo, že oba tito psi byli kříženci a jejich původ byl v podstatě neznámý. Patrně šlo o pokusné psy v majetku ústavu.

Jednou ze snah bylo získat strakaté zabarvení, jelikož se počítalo i se studiem genetické dědičnosti vnějších vlastností. Proto byl do chovu brzy přikřížen i německý krátkosrstý ohař, jenž přinesl hnědé zbarvení srsti. Pro dosažení ideálního psa podle Horáka byly prováděny při chovu i pokusy se zapojením německých ovčáků, bulteriérů či pointrů. Nakonec ale byly tyto linie vyřazeny.

Z laboratoře mezi lidi

V roce 1960 byli psi zaneseni do knihy Československého svazu chovatelů drobného zvířectva právě pod jménem Horákův laboratorní pes. Plemeno ovšem dlouho sloužilo výhradně potřebám ústavu a veřejnosti bylo neznámé. V laboratorním prostředí byla sledována genetická dědičnost zbarvení, ale i poruch jako například chybějících zubů. Dále mechanismy vzniku epileptického záchvatu či studium epilepsie obecně.

Sluší také vyzdvihnout, že příslušník plemene byl prvním tvorem v Československu, na němž byla ověřena možnost transplantace ledvin. I v dnešní populaci zůstávají někdy malé stopy genetických anomálií sledovaných při studiích – např. občasný výskyt epilepsie či chudozubnosti.

V roce 1961 ale byl, v návaznosti na zapsaní plemene, i strakáč představen poprvé veřejnosti, a to na výstavě služebních psů. Od roku 1981 pak bylo možné je chovat i soukromě, nejen v rámci projektů ČSAV. Sám František Horák tehdy navrhl, aby byl pes širší veřejnosti znám jako český strakatý pes.

Program laboratorních psů v ČSAV končil a Horák byl toho názoru, že je na čase, aby se plemeno rozšířilo mezi lidmi. Jeho předpoklad se ale nenaplnil – zájem o psy nebyl veliký a navíc klesal. To spolu s nerozšiřováním chovu ve výzkumném ústavu vedlo takřka k vyhynutí strakáče. Na počátku 90. let prý existovalo jen šest čistokrevných psů. Od roku 1993 pak běžela snaha o záchranu plemene – to je dnes sice relativně stabilizované, ale pořád bojuje s malým zájmem chovatelů.

Přátelský k lidem i jiným psům

Český strakatý pes je středně velký, o kohoutkové výšce do 53 cm. Je to souměrný pes "klasických" tvarů – stavba těla je spíše lehčí, hlava má protažený čumák a svěšené uši. Existuje dlouhosrstá i krátkosrstá varianta, základní požadavek standardu ale jasně určuje barvu. Srst totiž musí být vždy trojbarevná, přičemž existují dva typy: černožlutobílý a hnědožlutobílý. Navíc je určeno, že poměr tmavé a bílé části by měl být vždy 1:1.

Český strakatý pes je přátelský, neprojevuje se agresivně ani snahou o dominantní postavení v rodině. Horák ho totiž šlechtil s tím, aby jako laboratorní pes dobře vycházel jak s lidmi, tak s ostatními psy. Ke svému pánu si vytváří silné pouto a obecně je to pes se silnou potřebou socializace, špatně snáší odloučení. Třebaže původně nebyl šlechtěn jako atlet, miluje pohyb a prý vyniká v kynologických sportech. Díky své klidné a mírné povaze se navíc využívá i v canisterapii. Jinak je to především milý společník a navzdory takřka nulové agresivitě i dobrý hlídač.

Český strakatý pes je zvláštní fenomén – o psech šlechtěných do laboratoří totiž příliš často neslyšíme. Pro nás je unikátní i tím, že je to produkt českého, respektive československého chovného programu. Ano, svým způsobem není v ničem mimořádně výjimečný – povahu má ale skvělou a byla by škoda, kdyby nakonec kvůli nezájmu zmizel.