Načítání obsahu, prosím počkejte

Barmská kočka - přítulná společnice se zamotaným rodokmenem

8. 10. 2020 – 18:12
0
Barmská kočka - přítulná společnice se zamotaným rodokmenem Barmská kočka (evropská varianta) | zdroj: commons.wikimedia.com (autor Heikkisiltala)

Barmská kočka je plemenem, které má řadu fanoušků a chovatelů a které je oblíbené pro svou milou povahu a hezký vzhled. Zároveň ale není úplně jednoduché se vyznat v tom, o jaké že kočce je při použití tohoto označení vlastně řeč a jak by měla vypadat. 

Její historie je příkladem toho, jak složitými cestami může někdy kráčet šlechtění kočičích plemen a jak mohou vzniknout dvě odlišně vypadající linie jedné kočky.

S barmskými kočkami a jejich historií je to totiž notně zamotané. Kočky barmského typu jsou známé z Thajska, historického Siamu, jedné z hlavních "kočičích zemí" Asie. V Thajsku pak existovalo tzv. Ajutthajské království, které bylo v 18. století vyvráceno sousední Barmou, při čemž mělo dojít i k importu řady nejcennějších koček do této tehdy vítězné země. Barma s Thajskem mají dodnes spory o původ některých kočičích plemen, skvělým případem je suphalak , možný předek plemene.

Tím se dostáváme na pole oněch zmatků – plemeno barmské kočky se totiž někdy v Asii jako suphalak označuje. Zároveň je ale v mezinárodní registraci známé jen jako "barmská kočka". Naopak, termín suphalak dnes obvykle značí domácí barmská, nešlechtěná plemena "měděných" koček.

Jinými slovy: když je v nějakém textu řeč o suphalaku, musí se čtenář nejprve dvakrát ujistit, o kterém že plemeni je to vlastně řeč. A aby těch zmatků nebylo málo, za posvátnou kočku Barmy je považováno plemeno birma , které s plemenem barmská kočka nemá nic společného, někdy se ale kvůli svému původu jako "barmská" taktéž označuje.

Pramatka Wong Mau

K tomu všemu je třeba dodat, že dnešní registrované plemeno má sice původ v Barmě, jeho skutečný vznik lze ale klást na území Spojených států, kam byla v roce 1930 z Barmy dovezena hnědá kočka Wong Mau. Ta byla považována za barevnou variantu siamské kočky, nejspíše ale byla z rodu řečených "měděných" suphalaků.

Její majitel dospěl k závěru, že Wong Mau je dostatečně jiná, aby se stala základem nově šlechtěného plemene – zkřížil ji tedy se siamským kocourem a skrze příbuzenskou plemenitbu s jejich potomstvem vzniklo nové plemeno, které bylo asociací Cat Fanciers‘ Association uznáno už v roce 1936. Wong Mau je tak předkem všech dnes registrovaných barmských koček.

Kvůli pokračujícímu míchání se siamskými kočkami (vynuceném úzkým příbuzenstvím prvních generací) ale asociace CFA ve 40. letech požadovala, aby vznikly tři generace čistokrevných barmských koček bez dalšího křížení, tedy aby se ukázalo, že plemeno je opravdu samostatně životaschopné a že nejde jen o siamského míšence.

Evropská a americká linie

K odchovu těchto tří generací ale došlo paralelně jak v USA, tak ve Velké Británii. Díky tomu vznikají dvě větve barmské kočky, kdy evropská a americká varianta se liší vzhledem. Evropské barmské kočky mají elegantní stavbu těla velmi podobnou původním orientálním kočkám. Americká varianta je oproti tomu zavalitější, má kulatou hlavu a velmi výrazné tváře.

burmese-2731867_1920 Barmská kočka - americká varianta. Existují i zavalitější jedinci, kteří se tvarem tváře blíží skoro až vzhledu např. britských modrých koček, čímž se od evropské varianty liší opravdu výrazně. | zdroj: ge-hall@Pixabay.com

Ačkoliv jde stále o jedno registrované plemeno, tak například u evropského typu se při přehlídkách považuje za problém, opravňující k diskvalifikaci, pokud se kočka začne příliš podobat jak variantě evropské, tak až příliš orientálním kočkám siamským. Shrnuli bychom to asi tak, že honba za "ideálním" vzhledem dle standardu nabírá u tohoto plemene někdy rozměrů, které už jsou běžnému milovníkovi koček obvykle cizí.

Je ovšem pravda, že rozpor mezi chovateli je dán i starostí o životaschopnost plemene – v americké variantě se častěji vyskytuje gen, který nese potenciál pro smrtelný defekt hlavy. Dnes se tak v komunitě šlechtitelů vedou spory o další přístup k plemeni, jelikož existuje snaha z americké populace tuto vadu "vykřížit". K tomu je ale je potřeba dodat, že pokud se defekt nerozvine, je plemeno překvapivě vitální a výrazně dlouhověké. Výsledkem sporů o koncepci chovu ale může být to, že se plemeno nakonec rozdělí na dvě samostatná.

Přátelská kočička

Americké i evropské barmské kočky mají společným znakem krásně lesklou srst, která je měkká a hedvábná na dotek. Skoro nemá podsadu a kočky tak bývají výrazně krátkosrsté. Barva srsti byla původně hnědá či měděná od barmských předků, kvůli křížení se siamskými kočkami se ale objevují i jiné barevné variace. I v tomto ohledu nastává zmatek a americké asociace připouštějí ve standardu plemene jiné barevné odchylky, než přísnější evropští posuzovatelé. Každopádně platí, že kočka by měla být jednobarevná, bez kreseb.

Společnou vlastností obou větví je i jejich vyhlášená přátelská povaha. Barmské kočky jsou velmi komunikativní a orientované na člověka. Vytváří se svými lidmi silné pouto a intenzivně vyhledávají lidskou přítomnost.

Druhou stranou mince ale je, že to není kočka, která by dobře snášela celodenní samotu v prázdném bytě. Chovatelé někdy říkají, že barmské kočky mají i do vysokého věku projevy chování jako koťata – jsou hravé, hodně pohyblivé, mají rády aktivní hry, některé dokonce rády aportují.

Barmskou kočku tak můžeme chápat ze dvou stran: jako příklad složitého a zamotaného světa čistokrevných chovů, vývoje šlechtění a standardů plemene – a zároveň jako skvělou kočičí kamarádku, jejímž milovníkům jsou spory o původ a vzhled často úplně jedno.

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články