Obecně platí, že tarbíci se v zajetí dost špatně množí. Snad je to dáno tím, že prostředí terária sice stačí jejich životním potřebám, neodpovídá ale otevřenému biotopu pouští a polopouští, kde jsou zvyklí se samotářsky pohybovat. Vzhledem k této skutečnosti můžeme na internetu (hlavně na starších anglických webech) najít informace o tom, že odchovy se nedaří a že drtivá většina prodávaných zvířat pochází z odchytu z divočiny. To dnes už není pravda, přesto však musíme počítat s tím, že s tarbíky je v tomto směru trochu více práce.

Budeme se zde bavit o druhu tarbík egyptský, protože jak už možná víte z předchozích článků, druhů tarbíků je celá řada, tento ale patří v teráriích mezi nejběžnější. Pohlavně tarbíci dozrávají ve 3. – 4. měsíci, nejčastěji se poprvé páří v 6-12 měsících. Mezi chovateli byl ale popsán případ, kdy teprve 12 týdenní sameček oplodnil svou matku, jelikož nebyl včas dán pryč.

Samička bývá březí 25 dní, poté vrhá 3-4 mláďata. Ta jsou velmi drobná, váží kolem 2 gramů, srst jim roste po dvou týdnech a oči se otevírají po čtyřech, přičemž úplně se osamostatňují asi po dvou měsících. Úplné dospělosti pak dosahují v osmi měsících.

Chceme-li odchovat mláďata, musíme samičce nachystat příbytek, jenž by jí simuloval noru dostupnou v přírodě. Nejde ani tak o materiál, může to být nějaký klasický hlodavčí domeček, ale spíše o klidné, dobře chráněné a vyhřívané místo v teráriu. Na anglických webech si chovatele sdílejí design domečku od biologů z Harvardovy univerzity. Má dvě síňky, přičemž vnější vstup je sice na úrovni země, vnitřní otvor mezi dvěma prostory je vyvýšený – to umožňuje volný pohyb matky a zároveň brání mláďatům opustit hnízdo.

Agresivní páření a klid na péči o mláďata

Když necháme pár tarbíku spolu, může nakonec dojít k páření. Je potřeba dobře oba potenciální rodiče dobře prohlížet, protože při namlouvacích bitkách často dochází ke zranění. Během březosti samičky přijímají větší množství čerstvé rostlinné potravy, je možné jim podle toho uzpůsobit jídelníček.

U tarbíků je to tak, že někdy se o mláďata starají oba z páru, jindy pouze samička. Pokud zjistíme, že sameček přespává mimo hnízdo se samičkou, bude asi lepší ho přesunout do jiného terária. Samička ho v hnízdě evidentně nechce a po narození mláďat by na něj mohla začít útočit.

Po vrhu by samička několik týdnů neměla být vůbec rušena, tarbíci jsou na to obzvláště citliví. Jen jí citlivě dodáváme dostatek čerstvé potravy, aby mělo její tělo dost vody; můžeme také zvýšit přísun bílkovin v potravě. Pokud nějaké novorozené mládě uhyne, samička by jej měla z hnízda vynést sama.

Jak jsme řekli na začátku, odchov tarbíků je pořád v zajetí dosti obtížný. Do vytváření páru se jim často nechce, samičky jsou obzvlášť citlivé na rušení, mláďata jsou poměrně slabá a někteří chovatelé mají hořkou zkušenost s opakovanými úmrtími celého vrhu "bez příčiny". Není se tedy čemu divit, že pověst tarbíka jako špatně odchovatelného hlodavce stále trvá.

Na druhou stranu je pravda, že i přibývá chovatelů, kteří nabízejí na burzách a v inzerátech vlastní, doma odchovaná mláďata. Tarbík je kouzelné, roztomilé zvíře a pro jeho mláďata to platí dvojnásob. Nezbývá než si přát, aby odchovy v zajetí slavily stále výraznější úspěchy a tím pomohly jak lidem chtivým skvělého mazlíčka, tak tarbíkům samotným.