Nebezpečí zranění roste výrazněji, pokud se kočka pohybuje venku. U koček toulavých a venkovských se tak se zraněními ocasu můžeme setkat mnohem častěji. Některé formy zranění se ale mohou přihodit i v interiérech.

Podle statistik veterinářů v USA je jedním z nejčastějších druhů poranění rány po pokousání. U nás se podobné statistiky souhrnně nevedou, je ale pravděpodobné, že mohou být dost podobné. U koček venkovských snadno dojde ke zranění při souboji s jiným zvířetem, domácí kočky se zase nemusí pohodnout se svým zvířecím spolubydlícím.

Ke zranění pokousáním nejčastěji dochází při útěku, když se kočka otočí zády, chce opustit bojiště a její soupeř po ní chňapne. Závažnost proto může být široká – od drobných ranek po vážné tržné rány. Důležité je zranění vždy dobře vydezinfikovat, neboť i malá rána se může infekcí proměnit v zásadní problém. Pokud má kočka větší krvácení či potrhané rozsáhlejší části tkáně, není na místě otálet s návštěvou veterináře.

Možná ještě častější jsou odřeniny, ty ale většinou nebývají tak závažné, aby se dostaly do zvěrolékařských záznamů. Drtivá většina takových zranění – i když mohou být rozsáhlejší – se dobře zahojí sama, a není proto nutné kočku brát do veterinární ordinace. Samozřejmě ale musí situaci chovatel zodpovědně posoudit. I zde platí zásadní pravidlo: je nutné se vyhnout infekci, a hlavně i při úspěšné domácí léčbě sledovat náznaky její přítomnosti.

Svědící ocas si okouše

Pokud byla řeč o infekcích, tak ty získané z neléčených ran jsou u opečovávaných koček vzácné. Zato se mnohem častěji mohou objevovat kožní infekce vzniklé přes vyrážkovou reakci na parazity, například blechy. Na vině mohou být i alergické reakce. Co platí pro zbytek těla, platí i pro ocas: kůže pod srstí se při takové dermatitidě kůže stává svědivou, bývá zarudlá a suchá. Kočku dráždí, nenechá ji na pokoji a velmi často vede k sekundárním infekcím tím, jak si zvíře postižená místa dře a kouše. Léčba spočívá jak v odstranění primární příčiny kožní infekce, tak v tlumení projevů. Někdy je nutné dát mazlíčkovi nějaké léky na tlumení bolesti a svědění, jinak by si byl schopen vlastní ocas doslova okousat.

Traumatická zranění mohou mít různé dopady, časté bývají zlomeniny a vykloubení. Ocas kočky je dlouhý a tenký, a tak se snadno zachytí ve dveřích, pod kolem auta či bicyklu a podobně. Tento typ zranění ocasu je u domácích koček velmi častý, protože i v bytě člověk kočičí ozdobu ladně položenou na zápraží snadno přehlédne. Problém s kočkami je v tom, že často svá zranění takříkajíc maskují. U vážné zlomeniny ocasu si všimneme nepřirozeného úhlu, drobnější fraktury či výrony ale mohou snadno uniknout naší pozornosti.

Amputace je někdy nevyhnutelná

Smutná pravda je v tom, že řada závažnějších či špatně se hojících zlomenin končí amputací ocasu. Na druhou stranu je ale pravda, že ztráta zrovna této „končetiny“ omezuje kočku ze všeho nejméně a dá se na ni nejlépe zvyknout. Pokud je na druhé misce vah nebezpečí sepse či bolestivým způsobem srostlého ocasu, pak je amputace v řadě případů milosrdnější.

Spíše vzácnějším, ale o to ošklivějším zraněním je stržení kůže. Nemáme na mysli škrábance a odřeniny, ale situaci, kdy kočka na ocase přijde o výraznější část pokožky i se srstí, což někdy odhalí maso i kosti. K takovému brutálnímu zranění nejčastěji dochází, pokud je kočka zachycena projíždějícím autem či se opravdu velmi nešikovně zachytí například při skoku z plotu. Jde o závažné poranění, které si žádá rychlou pomoc, neboť odhalené tkáně jsou bránou do těla těm nejtěžším infekcím. Bohužel, obzvlášť v těchto případech nebývá jiná možnost než chirurgická amputace zasažené části ocasu.

Někteří veterináři se setkávají se neobvyklými zraněními danými životem koček v lidských městech. Opět podle amerických statistik je překvapivě časté rozsáhlé zranění kombinující tržné rány a fraktury, ke kterému dochází u koček na ulici trochu bizarním způsobem. Zvíře si v zimě vleze k příjemně teplému motoru čerstvě zaparkovaného auta, jehož majitel se ale za chvíli vrátí a nastartuje motor. Kočka instinktivně utíká, její ocas se ale zachytí nějaké pohyblivé části motoru a namotá se na ni. Poškození tkání a nervů bývá tak závažné, že může vést až k částečné paralýze. I v těchto případech většinou nejde ocas zachránit.

Sebepoškozování

Velmi specifickou skupinou zranění, která opět v podstatě zahrnuje různé z výše uvedených faktorů, jsou sebezmrzačení. Kočka reaguje zoufale na alergické svědění či parazity, a nepozorný chovatel nezjistí problém, dokud není ocas celý rozdrásaný potrhaný. Kočka se pak musí obvykle tlumit, nosit ochranný límec a podobně.

V této kategorii ještě můžeme na závěr zmínit velmi zvláštní a vzácný jev, který se nazývá syndrom hyperestezie koček. Jde o zatím málo prozkoumanou poruchu, která se objevuje specificky u kočičích mazlíčků, a která bývá někdy chápána jako forma psychické nemoci. Případně je možná přesnější hovořit o poruše neurologické, neboť jde pravděpodobně o přecitlivělou reakci nervů.

Nějaký podnět – velmi často podrbání u kořene ocasu – probudí u kočky zvláštní záchvat, při kterém cuká tělem, mrská prudce ocasem, případně si obsesivně líže packy, jen aby se za chvíli uklidnila. Křeče někdy bývají tak silné, že u kočky dochází k viditelným záchvěvům kůže podél páteře. Kočka cítí takovou bolest a nepříjemné pocity, že si někdy frustraci vybije na nejlépe dostupné části svého těla, tedy na ocase, čímž opět může dojít k sebepoškozování v těchto místech.

Jak jsme řekli na začátku, závažná zranění ocasu naštěstí nejsou u většiny kočičích domácích mazlíčků častá. Jako v mnoha aspektech chovu zvířat ale i zde platí, že kdo je připraven, není překvapen. Chovatel by se neměl nechat případným zraněním zaskočit, klíčové je také situaci správně zhodnotit a nepodcenit. Uvedli jsme, že kočka dokáže spokojeně žít i bez svého ocasu – pokud je ale možné vážným zraněním a ztrátě kočičí ozdoby předcházet, pak je to vždy lepší varianta.