Načítání obsahu, prosím počkejte

Vědci naznačili identitu tajemného londýnského zabijáka koček

17. 12. 2021 – 11:11
0
Vědci naznačili identitu tajemného londýnského zabijáka koček Ilustrační snímek. | zdroj: Pixabay

V letech 2014 až 2018 se v londýnských a částečně i celostátních britských médiích objevovaly zprávy o množících se případech nálezů zohavených kočičích tělíček. Téma vzbuzovalo obavy veřejnosti, zda v Londýně neřádí nějaký sadistický šílenec, který nakonec svou pozornost obrátí vůči lidem. Nově publikovaná studie v magazínu Veterinary Pathology, ale na celý případ vrhá jiné světlo. Jak předpokládali někteří odborníci, viníkem totiž asi vůbec nebyl člověk.

Výzkum provedli vědci z RoyalVeterinaryCollege jako reakci na vlnu zpráv informujících o vraždění koček. Neznámý zabiják měl operovat na jihu velké londýnské aglomerace, postupně se ale přidávaly zkazky o podobných nálezech i z jiných částí metropole, a nakonec celé Anglie. Těla kočičích mazlíčků byla zohavená a potrhaná a ve sdělovacích prostředcích bylo možné spatřit nejednoho chovatele zdrceného takovým nálezem. 

Veterináři v rámci své studie prozkoumali celkem 32 těl poskytnutých metropolitní policií. Součástí bylo kromě klasických forenzních analýz také hledání stop DNA. Ukázalo se při tom, že žádnou ze zkoumaných koček neměl na svědomí člověk. Část uhynula jako důsledek nemocí, malá část kvůli zranění od aut a podobně. Stopy ran ale minimálně u deseti jedinců jasně ukazovaly na to, že se zvířata stala obětí predace. To potom potvrdily nálezy DNA nejpravděpodobnějších viníků celé zabijácké vlny: lišek obecných. 

Touha po skandálu

Autoři studie ke své metodice uvádí, že si jsou vědomi toho, že zkoumaný vzorek byl poměrně malý. Pro jistá statistická data ale stačí. Původní zprávy o stovkách zohavených koček je při tom navíc potřeba roztřídit a očistit od informačního balastu. Podobná kauza je totiž učebnicovým příkladem toho, kdy se vytváří tak trochu umělý obraz na základě poptávky veřejnosti i médií po velkém případu či skandálu.

Uhynulé kočky se v takové metropoli, jako je Londýn, samozřejmě objevují ve značných číslech i normálně. Není vlastně jasná statistika, zda ona „zabijácká vlna“ nějak výrazněji zvýšila běžné případy. Část nalezených zvířat zemřela nepochybně tak, jak se to kočkám na ulicích velkoměsta stává. Také ne všechna tělíčka byla zpětně viděno potrhaná a zohavená. 

Přesto se zdá, že se lišky žijící na londýnské periferii ve větší míře mohly na městské kočky zaměřit. Metropole podobné Londýnu ve skutečnosti překypují adaptovaným divokým životem. Najdeme zde stáda divokých prasat, rozsáhlé kolonie často vzácných ptáků i nečekaných tvorů. Liška patří mezi velmi přizpůsobivé šelmy, které se blízkosti lidských sídel nebojí.

Odborníci dlouhodobě upozorňují, že liškám, kunám a podobným tvorům se trochu křivdí – pomáhají výrazně přirozené regulaci hlodavců a jiných škůdců a tato zvířata zůstávají jejich přirozenou kořistí. Zároveň se ale musí predátoři ve specifickém světě mnohamilionové metropole adaptovat i na další dostupné zdroje. A tady nejspíše přichází na scénu kočky. 

Predátor i snadní kořist zároveň

Kočka je totiž zvláštním druhem predátora, který v divočině nestál nikdy úplně na špičce potravního řetězce (nebavíme se teď o velkých kočkovitých šelmách). Je skvěle přizpůsobená lovu a pro drobné tvory je to skutečný, mimořádně efektivní zabiják. Přesto zůstává zvířetem spíše menším, které se snadno mohlo stát cizí kořistí. To je vidět na některých rysech kočičí psychologie dodnes. Oproti psům mají větší tendence ke skrývání se, vytváření teritorií a maskování své přítomnosti. 

Na předměstí Londýna tak nejspíše došlo k tomu, že lišky přirozeně zjistily, že za určitých okolností je jednodušší lovit kočky, než například krysy a hraboše. Respektive že se z koček stalo vítané přilepšení jídelníčku. Řada zabitých zvířat totiž nebyly toulaví tvorové, ale šlo o domácí mazlíčky, kterým se nechávala volnost v pohybu venku. Taková kočka si pořád ponechává řadu přirozených instinktů, přesto jaksi cítíme, že už díky životu s lidmi není tak obezřetným tvorem jako divocí tvorové. 

Příroda je i ve městě

Celé vyznění případu „kočičího rozparovače“ má tak několik rovin, na které je dobré pamatovat do budoucna. Rovina mediální upozorňuje, že je snadné vytvořit obraz nějaké velké kauzy z řetězce nesouvisejících banálních – a vlastně i přirozených – věcí. Z hlediska policejního pak nová studie podtrhla, jak je důležité i do zdánlivě nedůležitých případů zkoušet vnášet nové postupy a technologie. Nebylo by potřeba, aby vůbec vznikaly spekulace o cíleném zabíjení koček šílencem, kdyby se od začátku řeklo „byla to liška/auto/nemoc“.  

Pro chovatele je ale nejdůležitější rozměr biologický či přírodovědný. Zvykli jsme si, hlavně v případě chovu zvířat ve velkých městech, že naši mazlíčci stojí tak trochu bokem přírodním vztahům mezi zvířaty. Stále častěji se ale ukazuje, jak moc se různé zvířecí druhy přizpůsobily životu v blízkosti neustále rostoucích lidských sídel. To může do budoucna přinášet nové výzvy i pro chov domácích mazlíčků.

Na tradičním venkově by vlastně asi nikoho nepřekvapilo, že liška roztrhá kočku, vždyť tyhle šelmy si troufají i na kurníky. Tomu se přizpůsobujeme a podle toho se chováme. U městské kočky nějaké podobné nebezpečí nečekáme, maximálně si tak hlídáme, abychom ji nenechali se toulat v blízkosti nebezpečné silnice. Vztah divoké a domestikované přírody nadále existuje a možná, že do budoucna přinese nové otázky týkající se péče a bezpečnosti mazlíčků.

Zdroje:  Vlastní , journals.sagepub.com

Nejnovější články