Načítání obsahu, prosím počkejte

Psí osobnost se s věkem mění. Ale nerovnoměrně

4. 11. 2020 – 7:49
0
Psí osobnost se s věkem mění. Ale nerovnoměrně S pokročilým věkem se nemění jen osobnosti lidí, ale i psů. | zdroj: medienluemmel@pixabay.com

Vědci zabývající se chováním zvířat se v nedávné studii zaměřili na proměny osobnosti psů způsobené věkem. Dospěli k závěru, že ke změnám – ostatně stejně jako u lidí – dochází, ale že v různých aspektech osobnosti jsou tyto změny jinak výrazné či rychlé. Tedy že různé psí vlastnosti stárnou různě.

S termínem "osobnost" je trochu problém, neboť je otázkou, jak jej definovat. Platí to i pro člověka, natož pro zvíře, které nemůžeme hodnotit dle lidských měřítek. Osobnost (či charakter) pro naše účely můžeme nejlépe chápat jako soubor různých osobních vlastností či postojů. Není tajemstvím, že s věkem se lidská povaha mění. Někteří psychologové říkají, že člověk v mládí a ve stáří je z hlediska psychologického profilu úplně jinou osobností – zároveň ale paradoxně některé "osobní pilíře" zůstanou neotřesené celý život.

Jak je to v tomto směru se psy? Tuto otázku si položil i badatelský tým vědců Lorándovy univerzity v Budapešti a Univerzity veterinárního lékařství ve Vídni. Ve svém výzkumu zmapovali osobnost 217 border kolií s širokým věkovým rozptylem (6 měsíců až 15 let), 37 z nich pak podrobili opakovanému výzkumu o čtyři roky později.

Už jsme naznačili, že snaha o definování psí osobnosti nesmí narazit na lidská měřítka. Vědci tak využili metodiku série testů zvaných souhrnně "vídeňský test psí osobnosti" (VIDOPET), který je považován za vysoce přesný nástroj.

Dospělí zůstávají dospělými

Původní studie je plná komparativních dat a vysvětlování metodiky. Vyplývá z ní ale, že některé složky psích osobností se s věkem mění jen málo. Kupříkladu jedinci, kteří byli v původní skupině nejaktivnější, zůstávali takoví i po čtyřech letech. Stejnou stabilitu ale vykazovali také psi, kteří se – bez ohledu na věk – jevili "dospělejší". To znamená klidnější, méně spontánně zvědaví a více zaměření na řešení předložených úkolů.

To je vlastně velmi podobné tomu, co chápeme jako dozrávání při stárnutí u lidí – méně emocí a více rozmyslu. Pochopitelně to neznamená, že všichni staří jsou takoví (a je jedno, jestli mluvíme o psech či o lidech). Jde o to, že ten, koho vnímáme jako "zralého", se opačným směrem obvykle už nemění.

Znatelné také bylo, že se s věkem skoro vůbec neměnila ochota snášet frustrující situace. Pes, který nedokázal zachovat hlavu například při experimentu s opuštěním v neznámém prostředí, vykazoval tyto vlastnosti v mládí i o čtyři roky později. Na rozdíl od jiného, který zachoval klidnou hlavu a nepodlehl stresu.

Soustředěnost a zájem o nové věci

Jsou ale vlastnosti, jejichž proměny byly hmatatelné a snad právě s procesem rozumného stárnutí, tedy dozrávání, souvisí. Příkladem je takzvaná vlastnost "orientace v problému", tedy schopnost se soustředit, držet pozornost a řešit předložené úkoly.

Poměřování vlastností různých věkových skupin a kontrolní skupiny po čtyřech letech ukázalo, že tento "fokus" se v mládí prudce mění a vykazuje značné rozdíly podle jedinců, u všech se ale výrazně zlepšuje až do šestého roku života. Tehdy jako by většina psů dosahovala vrcholu zralosti – nenastává ale rychlé uvadání psychických sil.

Obdobné schopnosti mají i jedinci výrazně starší, jen už se po šestém roku příliš nezlepšují. Jinými slovy: psy po dosažení jistého stupně zkušeností si tuto "moudrost" uchovávají, jen už ji dále nerozšiřují.

K tomu je dobré dát do kontrastu vlastnost "zájem o nové", ukazuje totiž, jak jiná složka osobnosti – která ale s předchozím vlastně trochu souvisí – stárne jiným tempem. Zkoumaní psi vykazovali do tří let věku značný zájem o nové věci a průzkum neznámého.

Síla této vlastnosti zase záležela na individuální povaze toho kterého psa, obecně ale platí, že do tří let věku se neměnila. Po tomto zlomu ale zájem o nové věci začíná spíše stagnovat a uvadat, ovšem velmi nerovnoměrně. Tedy: můžete mít nesmírně zvědavého patnáctiletého psa, tuto zvědavost si ale v sobě podržel z mládí. Jiný jedinec ji ale mohl ztratit třeba už v pěti letech a stát se psem konzervativním.

Štěněčí rozpustilost

Podobnou vlastností byla nezávislost v aktivitě, tedy schopnost a ochota řádit sám, bez ohledu na podněty majitele. Ta zdá se nerovnoměrně klesá celý život, zase podle míry individuální aktivity a nezávislosti. Zároveň jako by u významného procenta psů byl zlomem přechod od věku štěněcího k dospělému. Laicky řečeno, štěňata jsou statisticky výrazněji rozpustilejší a ve hrách nezávislejší, na rozdíl od dospělých psů zvyklých poslouchat pokyny a podněty lidí.

Badatelé narazili i na některé anomálie. Například šlo o psa ve velmi pokročilém věku, který měl již velmi nízkou schopnost orientace na problém, ale zároveň nebývale velkou úroveň aktivity. Zda to nějak souvisí se změnami pozorovatelnými v kmetském věku i u člověka (úbytek intelektuálních sil, ale dostatek fyzických kapacit) je otázka do budoucna.

Autoři výzkumu se totiž v závěru hlásí k názoru jiných vědců, kteří uvádějí, že kognitivní stárnutí psů může být velmi srovnatelné s tím lidským. Tedy že naše mozky a povahy mají k sobě – ve vší rozdílnosti ve struktuře myšlení – možná nakonec blíže, než by se mohlo zdát. Je to vůbec s podivem, když zvážíme, jak dlouho už psi a lidé kráčí spolu?

Zdroje:  Vlastní

Nejnovější články