Existuje nicméně archeologická lokalita, kde se podařilo zachytit fragment konkrétního příběhu konkrétního psa, který zde před staletími žil. Jde o hradiště v Chotěbuzi-Podoboře nedaleko Českého Těšína. To bylo osídleno v pravěku v době bronzové a železné a pak o 1200 let později v raném středověku Slovany (od 8. do 11. stol.), než definitivně zaniklo.

Při jednom z výzkumů tam byly nalezeny holenní kosti určené jako psí, které ovšem byly nezvykle dlouhé. Jejich analýzou bylo stanoveno, že patrně jde o zástupce nějakého plemene chrtů, velmi pravděpodobně podobné polskému chrtu nebo jinému greyhoundovi. Zde archeologové zpozorněli, protože jde o velmi o neobvyklého psa v našem raně středověkém prostředí.

Byly tedy provedeny další analýzy, které určily, že žil patrně kolem roku 800 (+/- 60 let). Důležitá byla i analýza izotopů stroncia – to je zvláštní přírodovědná metoda, která pomáhá určit, kde živý tvor žil či vyrůstal.

Během života se totiž všem obratlovcům ukládají v kostech izotopy prvku stroncia, které jsou přirozeně přítomné v životním prostředí. Míra stroncia se ale liší dle "geologického pozadí" různých regionů – pomocí stronciových analýz tak lze přibližně určit oblast, odkud daný tvor pochází. Z této analýzy u našeho chrta vyšlo najevo, že se patrně narodil někde v oblasti severního Polska, možná dokonce Pobaltí.

To dává zajímavý kontext celému příběhu. Jak jsme řekli, v našem prostředí se podobní psi běžně nevyskytovali. Z historických zpráv se ale ví, že Varjagové, východní Vikingové, chovali nějaké plemeno greyhounda, které je považováno za předka dnešních polských chrtů. A tito Varjagové měli své obchodní stanice v Pobaltí a byli velmi činní v dálkovém obchodu se středovýchodní Evropou.

Máme zde tedy výjimečného psa, který nejspíše nebyl domácího původu a který musel převyšovat ostatní psy přítomné na hradisku. Vezmeme-li v potaz, že takový pes musel být nesmírně cenný, začíná se nám splétat nějaký konkrétní příběh pejska z 9. století.

Psa, jenž byl nejspíše luxusním zbožím, cenným darem či snad dokonce kořistí. Každopádně pravděpodobně šlo o ozdobu psí smečky místního vládce – tedy pes jako prostředek sebeprezentace elity.

Tento příběh je natolik zajímavý, že Muzeum Těšínska, které dnes na lokalitě provozuje svůj archeopark, si dokonce Slovana s chrtem zvolilo za maskoty, kteří provázejí návštěvníky archeologickou expozicí. Samozřejmě jde pořád jen o fragment příběhu, což je dáno propastí času – nevíme, jak se pes jmenoval, a neznáme přesné okolnosti, jak se na hradiště dostal. Nepochybujme ale o tom, že už v 9. století platilo, že pes je nejlepší přítel člověka.