Báseň je zachovaná v rukopisu z kláštera v Reichenau. Ten se nacházel na ostrově v Bodamském jezeře v dnešním Německu. Psaná je ovšem staroirsky – to proto, že při klášteře působila iroskotská církevní misie a autor rukopisu byl patrně opravdu z Irska. Vedle latinských biblických textů, středověkých německých glos a řeckých astronomických tabulek se tak skví několik irských básní. Historikové se domnívají, že spis měl sloužit především jako písařské cvičení.

Báseň se nazývá Pangur Bán. Pangur je jméno kocoura, který v básni vystupuje, Bán je staroirské slovo pro bílou. Báseň se tedy jmenuje "Bílý Pangur". Samotné jméno Pangur značí valchaře (valchování je způsob zhušťování a zplsťování vlněných přízí). Možná je jeho jméno náhoda, možná je to odkaz na bílou barvu kocourka, připomínající vlnu.

Text je postavený na tom, že mnich kláštera srovnává práci svou a práci svého kocoura Pangura. Literárně je vystavěný tak, že se střídají verše popisující úděl kocourův a úděl mnichův. I když na začátku nazývá autor Pangurovu činnost jako "dětskou" či "prostou", stejně nakonec i sám sebe ironizuje. Vyznění je takové, že každý svědomitě dělá, co nejlépe umí a k čemu byl Bohem povolán.

Mnich sedí a pozoruje svého kocoura

Báseň je mnohem cennější literární památkou, než by se mohlo na první pohled zdát. Má totiž mnoho rovin – čistě jazykově je mimořádně kvalitní, ukazuje vývoj irštiny a jde o skvělý příklad raně středověké poezie. Kulturně je to mimořádná ilustrace klášterního prostředí, životního stylu a způsobu myšlení.

Jako mnohé středověké texty má i jinotajný, filozofický přesah – z pohledu mnicha jde vlastně o oslavu Božího stvoření. Mnich sedí ve skriptoriu, pozoruje svého kocoura, oba dělají nějakou pozitivní činnost a svět je příjemným, sympatickým místem s dobře daným řádem. To, že to tak v 9. století často nebylo, je věc jiná, hovoříme tu o ideálech.

Pro milovníky zvířat je zajímavé právě to, že jedním z protagonistů básně je kocour. Ukazuje to, že zvířata byla v klášterech přítomna a hlavně, že ani koncept "mazlíčka" nebyl středověkému člověku cizí. Autor básně o Pangurovi jako by se k nám natahoval přes propast staletí a přibližoval se nám právě tím, s jakou něhou a láskou básní o svém kocourkovi. V tom je nakonec možná největší krása celého spisu. Dílo člověka, kterému před dávnými léty přítomnost milovaného zvířete přinášela stejnou radost, jakou přináší i nám.

  Reichenauerský rukopis, stránka s básní o Pangurovi | zdroj: Wikimedia Commons

Báseň byla několikrát doslova přepsána do současné angličtiny (doslovný, akademický přepis do soudobé angličtiny naleznete ZDE), existují více či méně zdařilejší přebásnění. Z poslední doby je známá například z animovaného filmu Book of Kells, jenž byl inspirován staroirskými příběhy.

Do češtiny pak byla v knižních vydáních obvykle přebásňována druhotně právě z angličtiny. V takovém překladu se obvykle ztrácí přesná autenticita původních veršů, zato ale možná lépe přináší ducha celé básně.

Dovolíme si ocitovat přebásnění z pera Marie Polaskové (publikováno v českém vydání O’Donohue, J. Kniha keltské moudrosti, Praha 2002):