V rámci výzkumu vědci srovnávali mozkovny, které svou velikostí naznačují objem mozku, kočky domácí (Felis catus) s evropskou kočkou divokou (Felis silvestric) a divokou kočkou africkou (Felis lybica). U těchto druhů už genetické zkoumání prokázalo, že patří mezi předky dnešní domestikované kočky. Ukázalo se přitom, že objem mozkovny našich mazlíčků je skutečně znatelně menší než u jejich divokých bratranců. Ba co víc, když byli do statistiky zahrnuti i hybridi divokých a ochočených druhů, ocitli se svou průměrnou velikostí mozku právě na půl cesty obou stran spektra. 

Velikost kočičího mozku je téma, kterému se věnovaly velké studie už v 60. a 70. letech. Už tehdy byla vyslovena hypotéza, že u kočky domácí pravděpodobně v průběhu tisíciletí došlo ke zmenšení objemu mozku. Tento trend byl popsán také u ovcí, psů či králíků. Jeho přesnou příčinu je potřeba ještě dále objasnit.  

Stávající hypotéza ale vychází z toho, že při procesu domestikace člověk zasahoval do přirozeného výběru. S každou další generací se rodila koťata se žádoucími vlastnostmi, z nichž nejdůležitější byla krotkost a neagresivita vůči lidem. To vedlo ke změnám struktury mozku, což se projevilo na změnách psychických i fyzických. Takový proces samozřejmě trval tisíce let, vedl ale k evoluční změně a vzniku nového druhu. 

Čenich zůstal stejný

Zajímavé je, že podle závěrů výzkumu se příliš nezměnila velikost patra, jinými slovy že nedošlo k velké změně co se týče délky čenichu. Proměnlivá délka čenichů pozorovatelná u různých plemen koček (a ještě výrazněji psů) je záležitost pozdějšího šlechtění. Starší předpoklady přitom říkaly, že i v tomto směru mohla být lebka domestikací ovlivněna, to se ale nepotvrdilo. 

Nový výzkum se vlastně ke starším studiím vrací opakovaně. Současná zjištění totiž nejsou zásadně převratná, jen jasně potvrdila dříve tušené. Toto potvrzení je ale důležité, protože jak sami autoři uvádějí, starší srovnávání velikosti mozku jsou často založena na mylné literatuře, případně omylem srovnávala druhy, které dnes nepovažujeme za blízce příbuzné.  

Plně ochočená

Autoři výzkumu také upozorňují, že nesouhlasí se stále tradovaným názorem, že kočka je pouze „polodomestikovaná“. Je pravda, že i výzkumy zvířecích psychologů z posledních let říkají, že ač se nám kočky jeví nezávislejší než psi, přesto jde o plně ochočená zvířata žijící v hlubokém provázání s člověkem. Přesto se občas stále objevuje názor, že kočka zůstává napůl divokým tvorem. Výzkum změn na lebce ovšem ukazuje, že prošla stejně dramatickou proměnou, vyvolanou domestikací, jako třeba psi.  

Samozřejmě, i tento výzkum má své limity. Vědci si jsou například vědomi toho, že srovnávají domácí mazlíčky se současnou populací divokých zvířat. U té není nikdy stoprocentní jistota, že je plně srovnatelná s předky koček žijícími před desítkami tisíc let. Také by bylo vhodné výzkum prohloubit o mnohem větší počet jedinců.  

Přesto je však možné říci, že kočičí těla opravdu nesou stopy toho, jak se po tisíciletí přetvářela po lidském boku. Snad jen na závěr zopakujme, co zaznělo v úvodu: to, že se kočkám zmenšuje mozek žádným způsobem nehovoří o jejich inteligenci. Ostatně, podívejme se na potenciál papoušků, kteří velikostí mozkovny nijak neoslňují. Je ale zřejmé, že domestikace zvířat byla opravdu mimořádným zásahem do evolučního vývoje. Ovšem pro radost obou zúčastněných stran – lidí i jejich kočičích přátel.