1. Dýcháním s vyplazeným jazykem se psi ochlazují 

Zrovna první jazyková zajímavost je dobře známá, přesto stojí za připomenutí. Není sice pravda, že psi se vůbec nepotí, jejich potní žlázy ale mají jinou podobu a rozmístění na těle. Nacházejí se především na ťapkách a kolem čumáku, žlázy rozložené po těle slouží hlavně k produkci pachových feromonů. Namísto pocením se tak psí tělo ochlazuje především dobře známým funěním s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Právě jazyk je v tomto mechanismu klíčový, protože je jedním z míst, kde rychlým dýcháním dochází k odpařování vlhkosti umožňující odvod tělesného tepla.  

2. Psí jazyk není moc dobrý na chutě 

Pejsci mají na svém jazyku mnohem méně chuťových pohárků než lidé, konkrétně asi 1700 oproti našim 10 tisícům. Jsou na tom sice pořád lépe než kočky, přesto se při analýze přitažlivosti jídla zaměřují především na pachy. Dokáží rozpoznat hořkou, slanou, sladkou a kyselou chuť, citlivost jazyka je ale velmi nízká. 

3. Jazyky pejsků jsou nečekaně horké 

Možná jste se někdy při olíznutí od mazlíčka zarazili s obavou, zda nemá horečku. Psí jazyk je ovšem přirozeně teplejší než lidské tělo, dosahuje rozmezí asi 38,3–39,2°C. Výjimkou je dočasné zchlazení při konzumaci vody, ledu či sněhu, jinak ale mají pejsci v ústech skutečně teplo. Proto se podle těchto částí těla ani nedá tělesná teplota moc spolehlivě měřit a horečka se z jazyka poznává obtížně. 

4. Ne všichni psi mají jazyk růžový 

Drtivá většina plemen má – alespoň pokud jde o zdravé jedince – jazyk jasně růžový, jak jej dobře známe. Existují ale výjimky. Těmi jsou čínská plemena čau-čau a šarpej, u kterých se objevuje barva modrá, přecházející někdy skoro až do černé. Kříženci těchto psů tento rys mohou podědit, objevují se u nich ale i růžové jazyky modře kropenaté. Ještě dodejme, že pokud váš pejsek má jazyk krásně růžový, pak náhlá změna barvy může indikovat zdravotní obtíže. Ztmavnutí se objevuje u problémů se srdcem či plícemi, u některých otrav či při zasažení elektrickým proudem. Naopak bledé odstíny naznačují chudokrevnost. 

5. Olizování věcí psy uklidňuje 

Studie naznačují, že olizovací procedura může u psů vyplavovat do mozku hormon endorfin. Ten napomáhá uklidnění a snižuje hladinu stresu. Na jednu stranu tedy přináší psovi příjemné pocity, v extrémních případech se ale může překlopit v problematické chování. Příliš mnohu stresu či některé úzkostné poruchy mohou vést až k obesivnímu, hysterickému olizování sebe či oblíbeného člověka. 

6. Psí jazyk není čistší než lidský

Někdy se můžete setkat s názorem, že psí ústa jsou čistší než lidská. To rozhodně není pravda, pejsci mohou v tlamě a na jazyu přechovávat až 600 různých druhů bakterií. Abychom je ale nedémonizovali – u lidí je toto číslo zhruba stejné. Problém je v tom, že naše mikroflóra se od té psí lehce liší, a tak se můžeme při psím olíznutí velmi vzácně (toto je potřeba zdůraznit) setkat s nějakou bakterií, která dokáže na lidské pokožce či v těle napáchat nepěknou paseku. Je krásné nechat se od pejska „políbit“, ale raději si to nechme pro ruce a maximálně tváře, a nevyhýbejme se potom omytí. Mazlíčka to neurazí. 

7. Psí sliny nejsou léčivé 

Tato pověra se objevila snad už ve starověku a dodnes se objevují názory vyzdvihující údajné antibakteriální účinky psího olíznutí. Jde bohužel částečně o nesprávnou lidovou moudrost, částečně o špatné vyhodnocení vědeckých poznatků. Ano, pes olizující čerstvé rány mohl svému zvířecímu či lidskému příteli pomoci, obzvlášť například v dobách pravěku. Odstranil tím totiž možné zdroje rychlé infekce a ránu omyl. Moderní výzkumy navíc zjistily, že psí sliny obsahují protein histatin. Ten má sice dezinfekční účinky, zopakujme si ale předchozí bod: ústa pejsků jsou plná bakterií, z nichž některé jsou v kolizi s lidským mikroorganismem. Pes proto může pomoci zdravému hojení zranění jiného psa, u člověka se ale pozitivní účinky slin naprosto stírají nebezpečím infekce. Navíc histatin máme obsažený i ve svých slinách, nemluvě o tom, že u běžných zranění míváme k dispozici skutečné dezinfekce a u dramatických, vážných událostí by psí olíznutí nepomohlo tak jako tak. 

8. Psí jazyk je nositelem alergenů 

Podle odhadů je „na psy“ alergických až 5–10 procent populace. Oproti častým představám ale člověka nedráždí samotné psí chlupy. Alergenem jsou pro nás látky obsažené v kožních lupech, a právě ve slinách. Srst je pak jen médiem, které alergeny šíří do našeho okolí. Je to nešťastné, ale pro alergika může být láskyplné psí olíznutí ekvivalentem granátu slzného plynu. 

9. Jazyk pejsků je mnohem hladší než kočičí 

Pokud vás někdy olízla kočka, určitě jste si všimli, že to není zrovna jemné pohlazení. Naopak, struktura povrchu kočičího jazýčku se blíží spíš brusnému papíru. Psi oproti tomu disponují olíznutím hladkým a přívětivým, snad proto se mu mnoho milovníku těchto tvorů vůbec nebrání. Kočky mají totiž na jazyku drobné keratinové papily tvaru kuželu. Ty jim slouží v podstatě jako kartáč k dokonalé očistě srsti. Je dost pravděpodobné, že u psů se nic takového nevyvinulo kvůli rozdílům v pradávných předcích obou druhů. Malé kočkovité šelmy jsou sice predátory, v divočině se ale jako samotáři mohou stát kořistí větších a silnějších tvorů. Proto byla součásti jejich evoluce potřeba umět skvěle setřít svůj pach. Předci psů lovící ve smečkách a na vrcholu potravního řetězce tomuto tlaku vystaveni nebyli. 

10- Někteří psi mají jazyky příliš dlouhé 

U psů se může vzácně objevit porucha zvaná makroglosie. To je prostě a jednoduše problém s abnormální velikostí jazyka, který se nevleze dobře do ústní dutiny. Psi, kteří se narodí s pravou makroglosií, jsou většinou odkázáni na lidskou pomoc – obvykle se totiž nedokážou správně přisát na matčin prs a přijímat v kojeneckém věku dobře potravu. Existuje ale ještě jev, který sice není pravou makroglosií, přesto je jí velmi podobný. Tzv. brachiocefalická (plochonosá) plemena mohou být kvůli „přehnanému“ šlechtění vybavena tak krátkou dutinou ústní, že se jim do ní jazyk prostě nevleze. Takoví mazlíčci dokážou jakž takž přežít štěněcí věk, protože se jim rysy mění s růstem. Proto se můžeme setkat s fotografiemi různých zdánlivě roztomilých buldočků či mopsů, kterým jazyk neustále trochu trčí z tlamy. Takoví se bohužel mohou potýkat nejen s obtížemi při konzumaci (a jejich majitelé s neuvěřitelným nepořádkem i jen po obyčejném pití), ale i se zraněními způsobenými vlastními zuby. 

11. Jazyk je součástí psí komunikace a poznávání 

Pejsci se už v raném věku od matky učí, že jazyk je užitečný komunikační nástroj. Navíc jim pomáhá sbírat informace o světě, olizování totiž zlepšuje uvolňování pachových stop. Psí jazyk je tak nástrojem ne nepodobným lidským rukám. Slouží k pohlazení milovaných bytostí i k pořádnému ohmatání okolí. 

12. Pes prostě nemůže pít bez cákání 

Pokud sdílíte domov se psem i kočkou, mohli jste si všimnou jistých rozdílů v tom, jak oba tvorové pijí. Zatímco kočka málokdy nacáká, psí pití má velmi často efekt podobný, jako by se v misce mrskala ryba. Není to proto, že by snad psi byli oproti kočkám nějak neurvalejší a méně čistotní. Ve skutečnosti je to otázka anatomie. Zatímco kočky dostávají vodu do úst tak, že rychle kmitají takřka rovným či lehce dopředu ohnutým jazykem, pes si pomocí tohoto svého úžasného nástroje vytváří pořádnou dozadu směřující „lžíci“.