Badatelský tým z londýnské Univerzity královny Marie dospěl k závěru, že se přesvědčivým způsobem podařilo u čmeláků sledovat hru. To by naznačovalo, že tito na nervové úrovni zdánlivě jednodušší tvorové mohou zažívat složitější emoce. V úvodu studie ostatně vědci sami říkají, že jejich práce je jen dalším dílkem mozaiky, která v posledních letech ukazuje, že včely a podobný hmyz jsou více než je malí, bezduší roboti. Což je ostatně výrok, se kterým by asi souhlasil nejeden včelař.

Vědci sestavili experiment, který sami označují za „tak trochu roztomilý“. V rámci něj vytvořili cosi jako hřiště, kde se pohybovalo na 45 jedinců čmeláka zemního (Bombus terrestris). Prostředí bylo nastavené tak, aby existovala možnost vydat se přímou nerušenou cestou k potravě, zároveň ale nabízelo po stranách i alternativní trasy vybavené malými dřevěnými kuličkami. Ty byly na jedné straně „hřiště“ pevně ukotvené, na straně druhé se ale daly volně koulet.

Předpokládaná zvědavost čmeláků nezklamala. Jeden každý jedinec prozkoumal koule, snad veden instinktem po hledání další potravy. Většina z nich se pak ale v průběhu experimentu ke koulím vracela, postupně už jen k těm uvolněným. Nakonec to vyšlo tak, že každý čmelák si celkem 117krát „zakoulel“. Zájem o kuličky šel dokonce tak daleko, že většina hmyzích hračičků se ke koulím vracela i jeden až dva dny po tom, co už hřiště neposkytovalo v příslušné oblasti žádnou potravu.

Radost ze hry

Na sledovaném experimentu je zajímavé, jak postupně v komunitě rostl zájem o kuličky. Než daný jedinec zkusil koulení, nebyla viditelná preference mezi přímou cestou a oklikou. Jakmile ale zjistili, že lze s koulemi manipulovat, cíleně se k nim všichni čmeláci opakovaně vraceli.

Autorský tým proto uvádí teorii, že daná „hra“ by mohla skutečně čmelákům přinášet cosi jako emoci radosti, jakkoliv je pravděpodobné, že vzhledem k malé složitosti jejich nervového centra asi bude poněkud rudimentární. Takový pocit by ale nebyl úplně beze smyslu. U větších, složitějších organismů víme, že jim hry pomáhají se učit a zlepšovat své kognitivní a motorické schopnosti.

Mohlo by tedy být například možné, že sklon k takovým hrám by u čmeláků mohl pomáhat zlepšovat uchopování květů. U včel už totiž bylo pozorováno, že se u nich efektivita opylování zlepšuje učením díky získaným zkušenostem s nejlepší technikou práce.

Experiment má navíc další kapitolu, která by mohla potvrzovat touhu čmeláků po hře. Ve variantě testu bylo hřiště rozděleno do barevných oddílů, kuličky byly jen v jednom z nich. Když se pak čmeláci pohybovali v upraveném hřišti, kde viděli barvy jednotlivých částí, ale nebylo vidět, co je uvnitř, přesto si všichni volili cestu přes barevný oddíl předtím spojený s koulemi. Zkrátka jako by čekali, že jejich hračky budou na svém místě.

Studie uvádí, že interakce čmeláků s koulemi splňuje definice fenoménu hry, jak je zná psychologie: 1) aktivita není prvoplánově účelová; 2) je dobrovolná, spontánní a uspokojivá; 3) není to adaptivní chování – opakuje se, ale mění (na rozdíl třeba od znuděného zvířete, které obíhá výběh pořád dokola) a 4) objevuje se jen pokud tvor není ve stresu.

Autoři studie tak dochází k závěru, že pozorované chování má skutečně rozměr hry. Jde podle nich o další důkaz složitějšího vnímání hmyzu, jakých poslední dobou přibývá. Dnešní věda už totiž víceméně opustila někdejší chápání hmyzu jako prázdných strojů. Dobře jsou známé příklady složité komunikace či hluboké schopnosti kooperace ve hmyzích společenstvech. Podobné výzkumy tak přináší nové etické výzvy, jak vůbec hmyz vnímat a jak se k němu chovat – obzvlášť ve světle jeho klesajícího množství na planetě.