Vědci z německého Institutu Maxe Plancka (MPI) spatřují problém v tom, že takřka všechno, co víme o psím chování, kognitivních schopnostech i vztazích s lidmi pochází z výzkumů právě z euroatlantického prostředí. Většina populace psů dnes ale žije v zemích, které leží mimo tento okruh, mají často specifické životní podmínky, jiné kulturní zvyklosti a podobně. Právě s tímto východiskem provedli evoluční antropologové z MPI svou studii, která se zaměřila na zhodnocení zacházení se psy v různých kulturách, stejně jako na roli našich čtyřnohých přátel v těchto lidských společenstvích. Těch bylo nakonec celkem 124 z celé planety.

Obecně lze závěry shrnout tak, že se ukázalo, že „funkce“ psů dopředu ukazuje, jak je s nimi zacházeno ze strany jejich majitelů. Nepřekvapí, že čím užitečnější pes je (pastevectví, hlídání, lov), tím užší je i vztah člověka k němu. Celý výzkum byl tedy v podstatě etnografický a antropologický, svým pojetím ale ukazuje, že přátelství člověka a psa lze nahlížet nejen ve vědách veterinárních, ale i optikou nauk věnujících se explicitně lidské společnosti.

Role zaměstnání

Pomocí etnografických databází určili výzkumníci zmiňovaných 124 různých společenství, ve kterých psi hrají – či tradičně hráli – alespoň jednu z pěti hlavních funkcí: lov, obrana, hlídání stád, pastevectví a transport zásob. Následně z dostupných zdrojů probíhalo vyhodnocení, jak jsou psi v daných společenstvích přijímání, přičemž se sledovali tři veličiny: 1) pozitivní péče – psi mohou vstupovat do obydlí, lidé vychovávají štěňata atd.; 2) negativní zacházení – psi nejsou krmeni, jsou obětí fyzických útoků, nebere se moc ohled na jejich život; 3) zosobnění – psi mají jména, jsou vnímáni jako členové rodiny, po smrti jsou pohřbeni a oplakáváni.

Statistické vyhodnocení pak jasně ukázalo, že pokud má pes ve společnosti pozitivní funkce, projevuje se to i na jeho pozitivním postavení a péči o něj, stejně jako to prohlubuje vnímání psa coby osobnosti. Negativní společenské asociace se pak pochopitelně projevily i negativním zacházením. Zajímavé ale je, že ne všechna psí zaměstnání pak mají stejně silný vliv na jejich kladné přijímání. Kupříkladu se zdá, že zatímco pastevectví má na pozitivní postavení psa ve společnosti velmi dobrý vliv, u loveckých psů se společenský vliv na škále pozitivní-negativní takřka nevyskytuje. U těch je ale zase největší šance, že budou vnímáni jako specifické osobnosti a členové rodiny.

Vývoj vztahu

Také se ovšem ukázalo, že ve většině lidských společností neexistuje černobílý přístup, tedy pes není vnímán jen jednoznačně pozitivně či negativně. Ze 124 společenství existoval takový amalgám všech tří veličin u 77 případů. Ve 32 společenstvích pak bylo pozitivní a negativní zacházení se psy přítomno takřka v rovnováze. To naznačuje, že vztah člověka a psa není většinou jednostranně popsatelný jako „nejlepší přítel člověka“, ale zahrnuje komplexní rovnováhu mezi užitečností zvířete a náklady (nejen finanční, ale i fyzické, časové atd.) na jeho chov.

Výzkum tak jeho autoři označují za první krok k poznání, zda široce obdivované kognitivní a sociální schopnosti psů platí univerzálně v rámci druhu, či zda se formují jen v rámci kulturních prostředí, které jsou ke psům mimořádně vstřícné, jako je tomu u euroatlantické civilizace. Další krok by mohl vést k pochopení, jak se v průběhu historie utvářel vztah člověka a psa. Badatelé si totiž povšimli, že zatímco polovina zkoumaných společenství užívala psů hlavně k jednomu hlavnímu účelu, druhá polovina je měla za pracovníky univerzální, s více rolemi. Řešení těchto otázek pak může napovědět nejen to, jak lidé formovali psí druh, ale i ukázat, jak život se psy formuje lidské společnosti.