Lidé a psi jsou na sebe naladění způsobem, jaký nemá ve zvířecí říši moc obdoby. Není to jen pouhá symbióza dvou druhů, ale skutečně hluboké sdílení společného života. Člověk psa v podstatě zformoval do dnešní podoby, a to se netýká jen vzhledu, ale i jeho psychiky a chováním. Právě psím chováním se zabývají odborníci z maďarské Univerzity Loránda Eötvöse, kteří jsou i autory nové studie.

Napodobování chování druhých v nové situaci je užitečným způsobem, jak se mohou mladí jedinci učit fungování ve světě. Navíc nejde jen o šikovný nástroj učení, ale pomáhá i vtisknout si normy chování, které pak pomáhají zapadnout do sociální skupiny. U většiny savců ale takové napodobování směřuje hlavně k matce, případně sourozenců.

Psi, kočky a vlci se liší podobou sociálního chování, stejně jako historií domestikace. Vědci proto pro srovnání volili právě tyto druhy: psi i kočky jsou naši domestikovaní mazlíčci s rozdílným chováním ve skupině, vlci zase neprošli domestikací, ale dají se ochočit. Studie se proto účastnilo 42 štěňat, 39 koťat a 8 vlčích mláďat – všichni socializovaní a žijící v lidských rodinách.

Štěňata více napodobovala

Experiment spočíval v tom, že do místnosti byl umístěn nějaký nový objekt a vědci nejprve pozorovali, jak dané mládě na předmět reagovalo při jeho zkoumání. Většinou se ho napoprvé dotklo buď packou nebo čumákem. V dalším kroku pak mládě držel jeho majitel, aby se necítilo nervózně, a spolu sledovali vědce, jak s neznámým předmětem zachází. Ten přitom provedl jinou akci než zvíře. Drtivá většina mláďat jako první ke zkoumání objektu použila čumák, vědec proto pracoval rukou.

Autoři práce uvádějí, že zatímco štěňata je zjevně sledovala od začátku, pozornost koťat a vlčat získali až po čtyřech či pěti opakováních. Vlčata i štěňata pak měla tendenci opakovat to, co člověk s předmětem dělal, typicky posunutí určitým směrem, koťata si už v této fázi (skoro se chce říci, že s typickou kočičí povahou) dělala, co chtěla. Jen štěňata ale měla snahu napodobovat akci analogicky k lidem, tedy tam kde člověk použil ruku, použít packu a podobně. I u koťat či štěňat příležitostně docházelo k chování, které by se dalo vnímat jako opakování po lidech – u štěňat to ale bylo o 70 % případů častěji.

Vzájemná spolupráce

Autoři práce se zaměřovali na dva faktory, které oba při experimentu podle všeho působily – dědičné sociální chování a domestikace. Předci psů a vlků žili ve smečkách, které si žádaly intenzivní spolupráci k přežití a prosperitě, dávné kočky oproti tomu byly solitérní predátoři. Kočky i psi byli domestikováni, u psů k tomu ale došlo v hlubokém pravěku, možná už před 40 000 lety, u koček pak před necelými 10 000. Psi jsme navíc vybírali a šlechtili ke specifičtějším úkolům a složitější spolupráci než kočky. Na kočky v podstatě nebyly po tisíciletí kladeny takové nároky na vzájemnou komunikaci, jako na psy.

Výsledkem zděděného sociálního chování je to, že psy i vlky zajímá víc než kočky, co dělá skupina kolem nich. Dědictví domestikace se pak projevuje tím, že pes je mnohem citlivější na pozorování lidského chování a vnímání jeho významu.

Autoři práce navíc uvádějí, že jejich závěry nejsou zajímavé jen teoreticky. Domnívají se, že lze sestavit moderní výcvikové metody, které budou více počítat s tendencí štěňat učit se sledováním a napodobováním lidí. Trénink by tak mohl být méně závislý na užívání odměn a hlouběji využívat přirozené sociální chování malých pejsků.