O manchesterském typu teriéra se objevují zmínky už v raném 16. století v knize De Banibus Britannicis. K současnému plemeni ale museli mít tehdejší psi ještě velmi daleko. Základem pro vznik moderního manchesterského teriéra bylo patrně plemeno tzv. černohnědého teriéra. Tak se označuje jedna z nejranějších variant teriéra, která byla praotcem mnoha dnešních plemen. Termín označoval poměrně širokou variantu univerzálního pracovního psa, jednou z jeho nejcennějších vlastností pak byly takřka až legendární schopnosti lovce krys.

Kdo pobije krysy jako první

Černohnědý teriér jako takový je dnes považován za vyhynulého, manchesterské plemeno se mu ale v některých ohledech blíží. V průmyslových městech 19. století byli psí zabijáci krys nesmírně ceněni – to proto, že krysy byly v nových metropolích velmi rozšířené.

Zároveň s tím byly spojené některé formy zábavy, na dnešní dobu poměrně drsné. V jednom takovém „sportu“ byl teriér vpuštěn do uzavřeného prostoru plného krys a měřilo se, za jak dlouho je zvládne všechny pobít. Mimo jiné šlo o zábavu, ve které se točily i značné částky pro vítěze spojené se sázkami.

Proto se objevila snaha vylepšit černohnědého teriéra za tímto účelem – jeho křížením s whippetem, a v menší míře možná i s italským chrtem a jezevčíkem, pak vzniklo nové plemeno. Protože kolem roku 1860 bylo centrem jeho chovu město Manchester, nový název se nabízel – od roku 1880 byl znám jako manchesterský teriér.

Přežil svou smrt

Pes vzešlý z krvavé pouliční zábavy si ale velmi rychle získal značnou oblibu. Pro svou povahu vesele živého a naprosto věrného společníka se začal šířit i ve vyšších vrstvách. Soubojové arény teriérů a krys navíc byly zakázány, a tak se psi přesunuli z ulic na výstaviště. Ke konci 19. století se jich stovky z Manchesteru vyvážely do Německa i do Spojených států a pes si získal přezdívku, či možná dokonce obchodní značku „teriér anglického gentlemana“. 

O pár desítek let později ale přišla katastrofa. Během druhé světové války mnoho chovných programů zaniklo a manchesterský teriér skoro vyhynul. V roce 1945 dokonce hlavní klub registroval jen 11 jedinců.

V následujících desetiletích se ale podařilo s velkým úsilím plemeno zachránit i díky sesbírání neregistrovaných psů. Teriér je tak dodnes označován za „zranitelné plemeno“, ale například jen v Česku je hned několik chovatelských stanic a něco přes sto registrovaných psů.

Hravý společník, ale i statečný tvrďák

Popis ideálního manchester teriéra z 19. století je dodnes platný: hladká a přiléhavá srst, čenich dlouhý a zužující se, rovná a plochá lebka, malé jasné oči, nepříliš široké plece, barvy jedině černá a hnědá. K tomu lze dodat, že tento teriér stavbou těla působí elegantně a zároveň díky dobrému osvalení atleticky.

Může mít stojaté či „zlomené“ uši (dřívější běžné kupírování je dnes zakázáno), ocas je krátký a tlapky drobné. Patří spíše k menším, dorůstá maximálně 35 cm při 8 kg hmotnosti. Ještě poznamenejme, že existuje i tzv. anglický toy teriér. Ten vznikl v 19. století jako miniaturní varianta manchesterského teriéra, za samostatné plemeno je považován až od roku 1962. Stavbou těla je podobný, má ovšem jen asi poloviční hmotnost a celkově působí mnohem subtilněji.

Je to co do povahy ukázkový teriér: neustále v pozoru, neustále připravený. Navzdory menšímu vzrůstu je to výborný – a velmi hlučný – hlídač. Má v sobě i kus tvrdosti a statečnosti, není ale agresivní. Především je ale velmi inteligentní a ke svým lidem zcela otevřený. Jako takový je to velmi hravý, veselý a milující společník, který má rád děti a celkově svou rodinu bezmezně miluje.

Snad jen při zanedbané výchově má problémy s respektem a podléhá tvrdohlavosti. Milovníci plemene říkají, že celou jeho povahou se prolíná jistá hrdost a sebevědomí – přezdívka „teriér anglického gentlemana“ prý byla daná právě touto jeho hrdou povahou.

Manchesterský teriér je velmi dobrým rodinným psem. Není příliš náročný na prostor a vlastně to ani není moc vytrvalý sportovec. Nepatří tedy mezi psy, kteří vyžadují velkou dávku pohybu a fyzické aktivity. Zároveň to není lenoch a jeho aktivní, živá povaha se přenáší i na majitele. Možná má dobu své největší slávy za sebou, návrat k oblíbenosti se ovšem úspěšně daří.